Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Historie ČSSD - Česká strana sociálně demokratická

Sociální demokraté, jejich stoupenci i odpůrci a vlastně celá naše politicky aktivní veřejnost si v poslední době kladou otázku, po jakých cestách se Česká strana sociálně demokratická vydá v nastupujícím 21. století, jaké místo a poslání jí připadne v rámci českého státu i v krystalizující se euroatlantické konstelaci a v jejích dalších globálních kontextech.
1. Východiska (1848 - 1870)

    Při hledání odpovědi nelze vycházet jenom z aktuální přítomnosti; je třeba si uvědomit i historické kořeny a tradice současné nejstarší české politické strany, vnější i vnitřní zápasy, jimiž v minulosti prošla, a především významnou úlohu, kterou sehrála v novodobých českých, československých i středoevropských dějinách. Každý, kdo se hlásí k české sociální demokracii, i každý, kdo o ní tak či onak hovoří nebo píše, by měl znát podstatná data, mezníky i výzvy její historie, ale také výrazné osobnosti, jež se v průběhu let podílely na utváření jejího profilu a různým způsobem ovlivnily její osudy. Znalosti dnešní mládeže i střední generace jsou v tomto směru značně problematické: školské osnovy a zejména nešťastný způsob jejich kvalitativního i kvantitativního uplatňování v posledních  letech - neblahé dědictví selektivních a tendenčních přístupů předlistopadové éry - vnesly do výuky dějepisu spíše než otevřenou korektní informaci postmodernistické relativizující přístupy a z nich plynoucí hodnotové zmatení. A tak i dnes jsme často svědky, že mnozí příslušníci zmíněných generací mimoděčně směšují pojmy socialismus, komunismus a stalinismus, boj za sociální a politická práva dělnictva s úsilím o nastolení „diktatury proletariátu“ a k historii dělnického hnutí, sociálních zápasů, socialistických teorií i politických stran chovají jaksi apriorní averzi. Jedním z naléhavých politických i osvětových úkolů dnešní sociální demokracie by se proto měla stát systematická péče o objektivní historické zpracování vlastní minulosti.
   
    Dělnické hnutí
vzniká v zemích západní a střední Evropy v souvislosti s rozvojem továrního velkoprůmyslu. Začíná se rozvíjet v rámci demokratických národních hnutí. Také české dělnické hnutí vyrůstalo postupně z obecného národního hnutí, které poprvé rozvinulo svůj politický program v roce 1848 a návazně v druhé polovině šedesátých let 19. století. Katalyzátorem tohoto procesu byl vývoj západoevropského dělnického hnutí, který vyústil v založení První internacionály roku 1864 a posléze kulminoval  bouřlivými událostmi spjatými s  Pařížskou komunou na jaře 1871.


2. První krůčky (1870/71 - 1890)

    Předhistorii českého dělnického hnutí tvoří četné nepokoje továrních a stavebních dělníků, k nimž došlo na různých místech Čech a  Moravy v letech 1843-44. Dělnictvo se výrazně podílelo na revolučním dění let 1848-49, ale svými sociálními požadavky a představami se nevydělilo z celku národních snah českého či německého obyvatelstva českých zemí. Jeho postupnou politickou emancipaci v následujících desetiletích zásadně ovlivnily socialistické ideje, šířící se po trasách někdejších tovaryšů ze severního Německa a posléze i Rakouska. Charakteristickým rysem formujícího se dělnického hnutí v českých zemích, jehož hlavními ohnisky se staly průmyslové metropole Brno a Liberec, byla solidarita a spolupráce českých a německých dělníků, výmluvně manifestovaná ještědským táborem v srpnu 1870 a personifikovaná tragickým životním osudem Josefa Krosche (1840-1870), zakládajícími možnou tradici společných akcí a součinnosti socialistů obou národností. 

    Počátky etnicky českého organizovaného dělnického hnutí spadají do období všeobecného společenského a politického kvasu v 60. letech 19. století. Tehdy vznikly první odborové a vzdělávací spolky továrního dělnictva; roku 1868 bylo ustaveno svépomocné družstvo Oul vedené dr. Františkem Ladislavem  Chleborádem  a podporované představiteli Národní strany (staročechy) Františkem Palackým, Františkem Ladislavem Riegerem a Antonínem Pravoslavem Trojanem, a založen časopis Dělník, který záhy začal vedle svépomocných ideí propagovat i názory socialistické. Sílící politickou aktivitu dělnictva, jež se výrazně projevila jeho účastí na masových táborech za české státoprávní požadavky na přelomu 60. a 70. let, se posléze pokusila podchytit vznikající liberální mladočeská strana (Národní strana svobodomyslná). Pod její patronací začaly v lednu 1872 vycházet Dělnické  listy, redigované Josefem Barákem, avšak záhy v nich převážil vliv skupiny průkopníků sociální demokracie, vedené Josefem Boleslavem Peckou-Strahovským (1849-1897) a orientované na soudobé sociálně demokratické hnutí německé a rakouské. Tato skupina usilovala o důslednou politickou emancipaci dělnictva a vytvoření samostatné dělnické politické strany.  V dubnu 1874 obeslala ustavující sjezd celorakouské sociálně demokratické strany v Neudörflu a Dělnické listy prohlásila za její český tiskový orgán. Praktické zřetele organizační a agitační si ovšem o čtyři roky později vyžádaly vytvoření zvláštní organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské strany: Sociálně demokratické strany českoslovanské v Rakousku.  Stalo se tak na sjezdu v Břevnově, konaném 7. dubna 1878 za účasti čtrnácti delegátů v čele s J. B. Peckou a Ladislavem Zápotockým (1852-1916) a za přítomnosti zástupce celorakouského výkonného výboru Ferdinanda Schwarze (1851-1906). Sjezd přijal poněkud pozměněný gothajský program německé sociální demokracie z roku 1875 (akceptovaný v zásadě roku 1876 i rakouskou sociální demokracií), zvolil pětičlenné vedení strany a prohlásil jejími tiskovými orgány Dělnické listy a Budoucnost.

    První desetiletí  činnosti české sociální demokracie bylo poznamenáno tvrdou perzekucí ze strany státní moci a zároveň vnitřní ideovou krizí, kterou tehdy procházelo celé rakouské sociálně demokratické hnutí (rozkol mezi anarchizujícími radikály a umírněnými, vliv Mostova anarchismu) a jež byla překonána až koncem 80. let (brněnský sjezd 1887, hainfelský sjezd 1888-1889). Zakladatelská generace průkopníků přinesla nemalé oběti v tvrdých zkouškách bojů a zápasů, vězení, konfinací a vyčerpávající existenční bídy a připravila jimi úspěšný nástup strany v přelomovém historickém období 90. let 19. století. („A o té generaci českého dělnictva let sedmdesátých a osmdesátých, která v těchto dvacetiletých bojích obstála a vydržela, lze právem říci, že to byla generace slavná a historická, generace mučedníků a bojovníků, generace prvních našich demokratickosocialistických republikánů, jež je hodna, aby její odboj proti Habsburkům byl na trvalo zapsán nejenom v dějinách českého dělnictva, nýbrž i v dějinách celého národa.“  napsal ve své Revoluci práce František Soukup.).

  Česká sociální demokracie se dokázala postupně prosadit nejen v rámci rakousko-uherské monarchie, ale i na mezinárodním socialistickém fóru: stala se spoluzakladatelskou stranou Druhé internacionály (českým zástupcem v jedenáctičlenné rakouské delegaci byl na ustavujícím kongresu v Paříži 14.-20. července 1889 Josef Hybeš). Spolu s ostatními stranami Internacionály uspořádala v následujícím roce masové oslavy Prvního máje, jež založily novou tradici hnutí. Pouze v Čechách se prvomájových manifestací zúčastnilo více než 132 000 osob, největší z nich se konala v Praze na Střeleckém ostrově za účasti 28 000 demonstrantů (mezi nimi mj. i manželů Masarykových). 


3. Steinerova éra: Osamostatňování, vyzrávání a vzrůst (1890 - 1914)

    Na přelomu 19. a 20. století nastal pak rozmach politické aktivity sociální demokracie (významně se o něj zasloužili Josef Steiner, Josef Hybeš a Josef Krapka-Náchodský - organizátor prvních oslav Prvního máje roku 1890 - a neprávem zapomínaný Antonín Brůha), jež získala dominantní vliv v řadách dělnictva a podporu určité části inteligence, podstatně posílila svou organizační bázi i hmotnou pozici a stala se významnou součástí českého politického tábora . Postupně se vyhraňoval vztah české a celorakouské sociální demokracie: roku 1893 se česká sociální demokracie konstituovala v organizačně i takticky samostatnou stranu (Českoslovanskou sociálně demokratickou stranu dělnickou), uznávající širší rámec Sociálně demokratické strany Rakouska; roku 1897 se pak stala jednou z šesti národních sociálně demokratických stran Předlitavska, vzájemně spojených ve volné federaci. Strana stála v čele zápasu za všeobecné volební právo a osmihodinovou pracovní dobu, organizovala konkrétní sociální boje (stávky, protidrahotní akce), budovala odborové svazy a posléze roku 1897 vytvořila vlastní českou odborovou ústřednu: Odborové sdružení českoslovanské. Sociálně reformní aktivita a podpora úsilí o demokratizaci rakousko-uherské monarchie získaly sociálním demokratům sympatie části české demokratické inteligence zejména z okruhu realistického a pokrokářského hnutí. Zvláště blízko k nim měl v mnoha směrech T. G. Masaryk, ale též představitelé pokrokářské levice (Fr. Soukup, F. V. Krejčí, Fr. Tomášek, Fr. Modráček), kteří během 90. let 19. stol. vstoupili do sociálně demokratické strany a významně posílili její intelektuální a kulturní reprezentaci. Podstatnou slabinou české (i celorakouské) sociální demokracie byl její přístup k řešení národnostní otázky v Rakousko-Uhersku. Vedení strany v zásadě přejímalo austromarxistickou koncepci kulturně národnostní autonomie, jež  řešení národnostní otázky zužovala na poskytnutí národní samosprávy v kulturních, školských a jazykových záležitostech a přímo i nepřímo pomíjela souvislost národa a národního území i vazbu pojmů národ a vlast. Podceňovalo proto význam českého zápasu za národní sebeurčení a striktně odmítalo český historicko-státoprávní program, čímž naráželo na odpor většiny české veřejnosti včetně významné části dělnictva. Tzv. protistátoprávní prohlášení prvních pěti socialistických poslanců, kteří v březnu 1897 vstoupili na rakouskou říšskou radu, vyvolalo v Čechách vlnu pobouření, jež vyústila v nacionalistickou kampaň proti sociální demokracii, a stalo se bezprostředním podnětem k založení druhé, národně orientované socialistické strany – České strany národně sociální.
    Do 20. století vstupovala českoslovanská sociální demokracie jako nejlépe organizovaná česká politická strana, opírající se o masové odborové a družstevní struktury (počátky tzv. organizačního komplexu). Vydávala tři deníky: Právo lidu  v Praze, Rovnost  v Brně a Dělnické listy  ve Vídni, teoretickou revue Akademie a dalších třicet politických časopisů včetně listu pro informaci ciziny Der tschechoslawische Sozialdemokrat. Měla též svou osvětovou a vzdělávací instituci  Dělnickou akademii, založenou roku 1896, i tělovýchovnou organizaci – Dělnické tělocvičné jednoty  formující se od roku 1897. Od téhož roku byla zastoupena v předlitavském parlamentu - říšské radě a později také na moravském zemském sněmu.
  Tehdy se také ustálily rituály klasické české sociální demokracie. Mimo obecně známé svátky to byly také tyto společně sdílené písně: Internacionála, Píseň práce, neoficiální hymna klasické české sociální demokracie Rudý prapor, I kdybychom padli všici … (Vězeňská), Dál, dál , dál na hradby barikád - my chceme českou republiku zbudovat a slovenská hymnická štúrovská píseň Kto za pravdu horí.           
   V letech 1905-07 sehrála strana významnou roli v konečné fázi mnohaletého zápasu za všeobecné volební právo, završeného schválením volební reformy v lednu 1907. Součástí tohoto boje byla konference českých i německých sociálních demokratů konaná v sále Plodinové burzy 23. července1905 za účasti 541 delegátů (304 českých a 237 německých). Předsedajícím konference byl František Soukup (1871-1940), hlavními referenty za Čechy Antonín Němec (1858-1926), za Němce Josef Seliger (1870-1920). V následujících volbách do říšské rady v roce 1907 získala přes 400 tisíc hlasů (38%) a 24 poslaneckých mandátů na říšské radě. Stala se tak co do počtu hlasů nejsilnější, co do počtu mandátů druhou nejsilnější (za agrárníky) v českých zemích. Záhy poté byla dovršena emancipace českých sociálně demokratických odborů od odborového hnutí celorakouského, započatá už vznikem Odborového sdružení českoslovanského koncem 90. let. Roku 1910 se převážná většina českých sociálně demokratických odborářů odmítla podřídit rozhodnutí kodaňského kongresu Druhé internacionály o zachování celorakouské odborové jednoty a prosazovala naopak koncepci samosprávných odborových organizací jednotlivých národností, jež by pouze v celoříšských akcích postupovaly společně. Proti této většině tzv. autonomistů vystoupila menšina tzv. centralistů (zejména na Ostravsku, Brněnsku a Kladensku), kteří roku 1911 vystoupili z Českoslovanské sociálně demokratické strany a ustavili Českou sociálně demokratickou stranu dělnickou v Rakousku, zcela podceňující význam národnostní otázky.  
    Uvnitř českoslovanské sociální demokracie se ovšem střetávaly různé ideově-politické proudy. Vedle vlivného austromarxistického směru, reprezentovaného především Bohumírem Šmeralem (1880-1941), se prosazovala skupina kolem teoretického časopisu Akademie, vycházející ze zásadní revize marxismu (Fr. Modráček, Lev Winter, Josef Hudec, Alfréd Meissner) i nositelé masarykovského humanismu (v mnoha ohledech osobité české reflexe bernsteinovského revizionismu) a části ideového dědictví někdejšího pokrokářského hnutí (Fr. Soukup, F. V. Krejčí). Projevovaly se i různé názory na řešení ožehavého národnostního problému v Rakousko-Uhersku, na politické postavení českého národa a na zásadní poměr strany k rakousko-uherské monarchii. Nakonec však převážila koncepce Bohumíra Šmerala, který se v posledních letech před 1. světovou válkou stal hlavní teoretickou autoritou českých sociálních demokratů a jenž přednesl zásadní referáty o národnostní otázce na sjezdech strany roku 1909 a 1913. Šmeralova koncepce vycházela z teorií Karla Rennera (1870-1950) a Otto Bauera (1881-1938) o kulturně národnostní  autonomii. Celek Rakousko-Uherska považovala za nejlepší základnu pro realizaci sociálních a politických požadavků dělnictva i demokratických přeměn ve střední Evropě, současně však postulovala přetvoření současné podunajské říše ve federaci svobodných a rovnoprávných národů (šmeralovská reflexe austromarxismu zde navazovala na odkaz Palackého austroslavismu). „Svoboda“ a „rovnoprávnost“ se přitom chápaly jako autonomie ve sféře jazykové,  školské a kulturní. Šmeralovy názory narazily ovšem na kritiku části sjezdových delegátů i vedoucích představitelů strany (mj. Meissnera a Modráčka), poukazujících na iluzornost rychlé přeměny habsburské monarchie v demokratickou a národnostně spravedlivou federaci a pochybujících, že by kulturní autonomie vyřešila českou otázku. Proti této koncepci navrhovali uznat právo českého národa na vlastní státní zřízení na jazykově (etnicky) českém území; přitom současně odmítali české historické státní právo, zakotvené v programech většiny českých stran.   


4. Národnostní otázka a vnitrostranický rozlom. Vznik ČSR (1914 - 1920)

V červenci 1914 se česká sociální demokracie ocitla před zcela novou politickou realitou vypuknuvší světové války, na niž nebyla – podobně jako další sociálně demokratické strany v Rakousko-Uhersku i v ostatní Evropě a jako prakticky všechny české politické strany – připravena. V jejím vedení dominoval v letech 1914-1917 vliv Bohumíra Šmerala, jehož politická východiska zaváděla stranu na pozice prorakouského aktivismu (spolu s většinou tehdejšího českého oficiálního politického tábora). Tato politika byla ovšem v rozporu s živelně protirakouskými postoji většiny řadových sociálních demokratů na frontách i v zázemí, umocňovanými vzrůstajícím počtem válečných obětí, hospodářským rozvratem a bídou nejširších mas obyvatelstva i terorem vládnoucí vojenské kamarily.

      Za závažný je nutno označit i přínos českých sociálních demokratů v zahraničním (prvním) odboji. Sociální demokraté z české krajanské kolonie v Paříži se podíleli na vzniku první československé dobrovolnické jednotky ve Francii – roty Nazdar, nasazené již v říjnu 1914 na frontu. Masarykovu akci podporovali čeští sociální demokraté ve Švýcarsku, Itálii, Velké Británii (např. provolání čs. sociálních demokratů na sjezdu Labour Party 20. února 1918), v Rusku, ale zejména ve USA. Zde je nutno zdůraznit vynikající příspěvky zpravodajce Emanuela Viktora Vosky (1875-1960), Josefa Joea Martínka (1889-1980) i Antonína Tony Novotného (1886-1932) a starého průkopnického tribuna z počátků hnutí Františka Josefa Hlaváčka (1853-1937). Mimořádně silné bylo zastoupení českých sociálních demokratů v československých legiích, zejména v Rusku (např. na II. sjezdu legií v Omsku v srpnu 1919 bylo z 39 delegátů 28 socialistů). Sociální demokraté měli své významné zastoupení i v nejbližším Masarykově a Benešově pracovním okolí.  

     Proti oficiální politice strany se formovala opozice (Fr. Modráček, G. Habrman, Fr. Soukup, R. Bechyně, L. Pik), jež navázala spolupráci s domácím protirakouským odbojem a v září 1917 prakticky převzala stranické vedení do svých rukou. Od té doby postupovala česká sociální demokracie společně s českými občanskými stranami v protirakouské opoziční frontě, podílela se na Tříkrálové deklaraci v lednu 1918, připojila se k Národní přísaze 13. dubna 1918 a měla své zástupce v Národním výboru československém, vytvořeném v červenci 1918. V té době se postupně sbližovala s národně sociální stranou (uvažováno o sloučení obou stran z národně sociální iniciativy), v září 1918 spolu s ní ustavila Socialistickou radu a 14. října 1918 zorganizovala generální stávku. Koncem října 1918 byla zastoupena Gustavem Habrmanem (1864-1932) na ženevských jednáních se zástupci první československé vlády a domácího odboje (28.-31. října 1918; předpokládalo se, že válka se protáhne hluboko do první poloviny roku 1919) a její čelný představitel Fr. Soukup se stal jedním z vůdců pražského převratu 28.-30. října - „mužů 28. října“. Mimořádnou úlohu vstupem do událostí bezprostředně tvořících první kroky obnovené české státnosti byl příspěvek Vlastimila Tusara (1880-1924), od jara 1917 místopředsedy poslanecké sněmovny Říšské rady ve Vídni. Když se 27. října 1918 dozvěděl o přípravách kapitulace rakouskouherských vojsk na všech frontách první světové války, pohotově o tom informoval Aloise Rašína a tím dal jeden z impulsů k pražskému převratu následujícího dne. Po vzniku ČSR řídil československo-rakouskou rozluku ve vídeňských ministerstvech a dalších centrálních úřadech a zasloužil se o delimitaci dokumentů, významných pro obhajobu československých státních zájmů, z Vídně do Prahy.     

   V první domácí vládě Československé republiky získali sociální demokraté  křesla ministra spravedlnosti (František Soukup), školství (Gustav Habrman) a sociální péče (Lev Winter); v Revolučním národním shromáždění měla 54 zástupců a funkci předsedy (František Tomášek).

    V prosinci 1918 se konal XII. sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany, který rozhodl o jejím sloučení se slovenskou sociální demokracií (působící před vznikem ČSR v rámci Sociálně demokratické strany Uherska) v Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou, vyrovnal se s válečnou minulostí a stanovil hlavní požadavky, jež měla sociální demokracie prosazovat ve vládě a v parlamentě (úprava nemocenského a sociálního pojištění, vyvlastnění velkostatků, dolů a velkých průmyslových podniků, potírání lichvy). Vyslovil se též pro sloučení sociálně demokratické a národně socialistické strany; tento dodatečný návrh však byl ze strany „českých socialistů“ odmítnut jako předčasný. V atmosféře poválečné sociální radikalizace, umocněné ohlasem ruských revolucí  i revolučních vystoupení radikální části proletariátu ve střední Evropě (Bavorsko, Maďarsko. Slovensko), vzrůstal na jedné straně politický vliv sociální demokracie (30,1 % hlasů v obecních volbách v červnu 1919), na druhé straně však narůstaly rozpory mezi různými frakcemi uvnitř strany v otázce jejího dalšího politického programu, taktiky a ideového profilu. Zvláště se aktivizovalo radikální revolucionistické (levicové) křídlo, hlásící se k důsledně marxistické orientaci, sympatizující s ruskou bolševickou revolucí a podle jejího vzoru agitující pro vytváření dělnických rad, provedení úplné socializace výroby a obchodu, proti účasti sociální demokracie ve vládě apod. (Svou ideovou legitimitu zakládalo anachronně z Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany z února 1848, aniž tehdy mohlo tušit spiklenecké a sektářské jádro rozporuplného leninismu a jeho stalinistické perspektivy; k tomuto východisku se i dnes hlásí a za dodnes aktuální je považuje také současná programatika KSČM.)  Na protějším pólu stála Modráčkova a Hudcova pravicová skupina, propagující družstevní socialismus a ostře odsuzující revolucionisty (levici); v dubnu 1919 vystoupila ze strany a posléze založila vlastní Socialistickou stranu československého lidu pracujícího. Přes vyhrocující se vnitřní rozpory však dlouho převládala tendence zachovávat navenek jednotu strany vzhledem k projednávání důležitých zákonů a ústavy i k blížícím se parlamentním volbám. Tato tendence se pozitivně projevila na vnějším postavení sociální demokracie v letech 1919-1920: v červnu 1919 byl přední sociálně demokratický politik Vlastimil Tusar jmenován předsedou vlády tzv. rudozelené koalice (složena ze sociálních demokratů, národních socialistů a agrárníků), v dubnu 1920 sociální demokracie přesvědčivě zvítězila v parlamentních volbách (25,7% hlasů), získala 74 poslaneckých a 41 senátorských mandátů a sedm míst v rekonstruované Tusarově vládě.

   Mezitím ovšem vzrostla síla revolucionistů, do jejichž čela se postavil Bohumír Šmeral. V prosinci 1919 se konstituovali jako samostatný směr v rámci ČSDSD - tzv. marxistická levice, vyslovující se pro vstup strany do Třetí internacionály, pro socialistickou revoluci podle ruského vzoru a pro diktaturu proletariátu. V létě 1920 byl pak rozkol v československé sociální demokracii dovršen, přičemž „levice“ získala určitou většinu ve volbách delegátů na zářijový sjezd strany. Za této situace se „pravicové“ vedení strany, obhajující parlamentárně demokratické postupy a kontinuitu dosavadních tradic hnutí, obrátilo na členstvo s rezolucí, varující před „pokusy komunisticko-anarchistických metod, jež nevyrůstajíce ze zdejší půdy ohrozily by nejenom vývoj republiky, nýbrž i budoucnost československého proletariátu“. 14. září 1920 podal V. Tusar demisi (poté jmenována úřednická vláda) a užší zastupitelstvo (představenstvo) strany vyhlásilo odložení sjezdu na listopad. Levice naopak trvala na původním datu sjezdu, obsadila ústřední sekretariát strany a redakci Práva  lidu v pražském Lidovém domě a začala vydávat Právo lidu, které bylo po úředním zásahu přejmenovánona Rudé právo.

   25.-28. září se konal XIII. sjezd československé sociální demokracie za účasti delegátů „marxistické levice“, která se zde ustavila jako samostatná politická strana: Československá sociálně demokratická strana dělnická-levice. Z 527 delegátů, volených místními politickými organizacemi, se na sjezd dostavilo 338 (64, 1%), platný mandát však byl přiznán jen 321, tj. 60, 91 % delegátů. Při volbách do ústředního výkonného výboru a tiskového výboru však jednotliví kandidáti obdrželi 257 (ÚVV, tj. 48, 7% počtu řádně zvolených delegátů), např. Bohumír Šmeral 252, Václav Houser 249, Josef Teska 255 a 264 hlasů (50, 1% počtu všech řádně zvolených delegátů) do ostatních orgánů, z toho např. do tiskového výboru Václav Vacek 264, Jan Linka 264, tj. 48 - 50  % hlasů všech řádně zvolených delegátů. Mimoto vládla značná nejistota kolem kvality mandátů delegátů volených na Slovensku (kolem 170 000 členů, tj. přibližně 34% počtu členů strany v květnu-červnu 1920). Skupina delegátů kolem roudnického redaktora Josefa Beneše (1887-1941) (její počet je odhadnutelný na 57-64 delegátů) požadovala uchování jednoty i názvu strany a další vyjednávání s dosavadním oficiálním vedením; v tomto smyslu podala i návrh sjezdové rezoluce. Pod vlivem dalšího, nezakrytě komunizačního průběhu jednání tento sjezd opustila a vrátila se na následný XIII. sjezd, konaný v listopadu 1920. 

    Evolucionistická část (pravice, na jejíž straně se ve věci angažovali bezprostředně prezident Tomáš Garrigue Masaryk i ministr Edvard Beneš) uskutečnila vlastní sjezd 27.-29. listopadu 1920, který odmítl zásady Komunistické internacionály ve prospěch podpory nedávno ustavené republiky jako ztělesnitelky obnovené české státnosti a přijal Dělnický hospodářský program v ČSR. Majetkovou otázku (tak řečené podniky strany) rozhodl posléze soud ve prospěch demokratické části strany. Když pak byl policejně obsazen Lidový dům, došlo k brachiální srážce mezi policií a stoupenci levice, na což vedení levice reagovalo vyhlášením generální stávky (9.-10. prosince 1920).  To znamenalo definitivní rozpad jednotné sociální demokracie: revolucionisté (marxistická levice)  ve své většině vytvořili v květnu 1921 Komunistickou stranu Československa; z demokratické části (pravice) se ještě v prosinci 1920 odloučila skupina odborových předáků a posléze se podílela na založení Socialistického sjednocení. (Už v této fázi vznikání českého komunismu se projevil hmatatelný rozdíl mezi šmeralovskou koncepcí postupného revolucionování lidí práce na základě jejich vlastní zkušenosti a názoru oproti stalinistické deformaci „avantgardy“, zvěstující konspirativní evangelium revoluce se sovětovými základy bez ohledu na jejich skutečná přání; KSČ první poloviny dvacátých let lze s jistou nadsázkou do značné míry přirovnat ke kautskyánské Nezávislé socialistické straně Německa.)


5. Hamplovské období: Od krize ke konsolidaci a k dalšímu vzestupu (1920 - 1938)

    V důsledku tohoto vývoje byly pozice sociálně demokratické strany značně oslabeny. Dvacátá léta představovala období pozvolné konsolidace pod vedením zkušeného organizátora Antonína Hampla (od roku 1924 předsedy strany). Do sociální demokracie se postupně vracely skupiny, jež z ní v letech 1919-1920 odešly: roku 1923 většina Modráčkovy frakce, roku 1924 část Socialistického sjednocení, v roce 1930 i část stoupenců někdejší levice, mezitím vystoupivších nebo vyloučených z KSČ. Proces obnovy stranických řad a pozic byl završen XVI. sjezdem roku 1930, který přijal nový program.
   Československá sociálně demokratická strana dělnická patřila k nejvýznamnějším stranám první republiky, byla zastoupena v drtivé většině koaličních vlád a představovala jednu z opor politické skupiny „Hradu“(prezident T. G. Masaryk byl počítán k jejím stoupencům). V politických peripetiích meziválečného období vždy důsledně vycházela z pozic parlamentní demokracie a demokratického socialismu, obhajovala sociální zájmy dělnictva a ostatních lidí práce, prosazovala progresívní sociální zákonodárství a moderní systém sociální péče; v 30. letech usilovala o překonání dopadů světové hospodářské krize a zmírnění nezaměstnanosti (např. iniciativy Josefa Macka nebo ministra Jaromíra Nečase či dlouhodobé působení Františka Modráčka, ministra Lva Wintra či Fischerovy skupiny kolem Dělnické akademie). Důsledně obhajovala československou prvorepublikovou státní ideu, přičemž věnovala soustavnou pozornost politické, sociální a kulturní emancipaci Slováků. Na její půdě se dotvořila a zkonsolidovala slovenská sociální demokracie, řízená zemským výkonným výborem v Bratislavě, v němž se sešly zakladatelské osobnosti slovenské sociální demokracie (Emanuel Lehocký, Ján Pocisk) s někdejšími hlasistickými intelektuály (Ivan Dérer, Ivan Markovič).
      Původní politický přístup československé sociální demokracie - prosazování velmi radikálního programu dobově vymezené sociální revoluce z pozic určující strany v rámci rudozelené koalice - vzal zasvé Šmeralovou secesí v r. 1920. Nezdar opačně koncipované vlády tzv. panské koalice ukázal jako jedině životné „pilířové“ koncentrační  vlády národní koalice doplněné o aktivistické (republice korektně nebo i přátelsky nakloněné) strany národnostních menšin. Zlomovým obdobím se stala léta třetí Švehlovy vlády (1926-1929), kdy se obě socialistické strany dostaly do opozice. Proces postupného sbližování sociálních demokratů všech národností ČSR vyvrcholil jejich společným smíchovským sjezdem 28.-29. ledna 1928 za účasti 240 delegátů českých a slovenských, 194 německých, 8 polských, 4 maďarských a 5 rusínských (hlavní referáty pronesli Antonín Hampl a Ludwig Czech, za Socialistickou dělnickou internacionálu byl přítomen předseda jejího menšinového výboru Louis de Brouckére). Tento sjezd splnil požadavek XIII. sjezdu československé sociální demokracie (1920) (dále rozvedený XIV. (1924) a XV. (1927) sjezdem, na vytvoření československé internacionály a změnil německou sociální demokracii v ČSR v oporu Hradu a česko-německého soužití a ve formaci maximálně blízkou Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSSDSD). Takto rekonstruovaný socialistický blok (českoslovenští a němečtí sociální demokraté a českoslovenští národní socialisté) se spolu s agrárním blokem (čeští a němečtí agrárníci, českoslovenští živnostníci) stal určující osou vládních koalic třicátých let.
      Za zdánlivou samozřejmostí tohoto průlomového kroku se skrýval úporný zápas o integraci německočeských demokratických socialistů do československé státnosti; byl jakousi odezvou starších antagonismů mezi druhou londýnskou a kautskyánskou vídeňskou internacionálou prvých poválečných let. Toto nesnadné a dnes neprávem zapomínané období, jež je důležitou součástí moderních dějin česko-německých vztahů, výstižně postihl na XIV. sjezdu František Soukup: „Na tomto hamburském sjezdu (ustavujícím kongresu Socialistické internacionály dělnické v r. 1923 – JM a JT) došlo k intermezzu s německými soudruhy z naší republiky. Vám všem je známo, že na tomto sjezdu byl německými soudruhy vznesen veliký obžalovací spis proti politické taktice naší strany a že hlavním obsahem této žaloby byly dva konkrétní požadavky, které nám položili němečtí soudruzi. Předně se dožadovali uspokojení svých národnostních požadavků a za druhé chtěli, abychom ve spojení s nimi vstoupili do společné oposice. Jejich třetím požadavkem, aby byla zřízena vyšetřovací komise, která by po zjištění poměrů v naší republice měla pravomoc rozhodnouti, co se po stránce taktické má státi do budoucna. Mohu prohlásiti, že naší delegací byla mezinárodnímu sjezdu předložena odpověď. Mám za to, že touto odpovědí, která svou pohotovostí a svým dosahem znamenala veliký dokument hamburského sjezdu, byl vykonán veliký politický čin a že všichni soudruzi, kteří pracovali na této odpovědi, zasluhují nesporný dík celého našeho sjezdu. My jsme v Hamburku odmítli jakoukoliv vyšetřovací komisi, ježto jsme byli přesvědčeni, že není možno, aby mezinárodní sjezd mohl vyšetřovati poměry v jednom státě, aniž by současně činil totéž v ostatních státech. Výsledkem tohoto jednání byla komise, která se v říjnu 1923 také v Praze sešla. Po celé dva dny, co zasedala, podrobila politiku a postup naší strany velmi zevrubným úvahám. Tato komise zjistila dosavadní nemožnost organického sjednocení obou stran a sjednocení jejich ve společné politice. Bylo proto usneseno, že má býti zřízena zvláštní komise ze zástupců sociálně demokratických stran v naší republice za tím účelem, aby zkoumala předpoklady, které by vedly k další dohodě. Soudr. Meissner poukázal již ve své řeči, že my od samého počátku, od zřízení tohoto státu, působili jsme k tomu, aby došlo k přátelské spolupráci s německými soudruhy a že si toho stále přejeme, poněvadž víme a známe dosah této spolupráce. Bohužel litujeme, že se strany soudruhů německých neslyšeli jsme dosud slov uznání a pochopení naší práce, pochopení nejen toho, co jsme v tomto státě vykonali, nýbrž i toho, čemu jsme v tomto státě zabránili. Neodmítáme kritiky, naopak jsme za každý kritický projev vděčni, žádáme však, aby podkladem kritiky byla fakta a pravda. (Výborně.)   (Podtrženo Františkem Soukupem)
      Dvacátá léta byla současně v obou demokratických socialistických stranách dobou vyostřené diskuse o nových postupech v nových situacích a souvislostech (značná váha obnoveného národního státu). Když se nový předseda strany Antonín Hampl (1875-1942) zamýšlel r. 1924 na XIV. sjezdu nad bouřlivými zakladatelskými lety prvorepublikové československé státnosti, mohl s oprávněným zadostiučiněním prohlásit: „Byli jsme si vědomi toho, že naše politika není populární a zejména pokud nebyly známy poměry v Rusku, pokud bylo dělnictvo informováno, domnívalo se, že z nás mluví oportunism ke státu, ustrašenost a nedostatek rozhodnosti jíti kupředu. Jakkoliv jsme si ze srdce přáli, aby tempo našeho pochodu bylo co možná nejrychlejší, přece jen na druhé straně chladný rozum nám řekl – ukazuje na dějiny všech revolucí –, že každý pokrok je dva kroky kupředu a jeden zpět a cílevědomým může býti jen onen postup, který umožňuje kupředu posunuté posice náležitým způsobem upevniti, aby při nárazu reakce nebyly ztraceny. (Hlučný potlesk.) … Nechť v Rusku odívají toto zklamání a ústup od socialistických forem výroby a hospodaření v jakákoliv hesla a resoluce, přece jen nesporným zůstává, že z velikých hesel, pronášených v r. 1918 a 1919, nezůstalo téměř nic. Rusko půjde svými cestami do éry kapitalismu jako živý doklad, že vývoj lze sice za příznivých okolností velmi účinně popohnati, ale nikoli přeskakovati. (Souhlas.) Nejsem tak stranickým, abych z neúspěchu ruských soudruhů mohl se radovat. Naopak jsem přesvědčen, že každá násilná reakce v Rusku vrhla by svůj nepříznivý reflex také na dělnickou třídu v ostatních evropských státech. Je dlužno ale konstatovati, že jsme se v odhadování poměrů a vývoji nemýlili, že držíce svoji linii často za velmi nepříznivých situací, jsme odhadovali zcela správně a že naše politika konstruktivního socialismu(podtrhli JM a JT) zachránila z revolučních vymožeností všechno to, co bylo možno a dosažitelno a stala se pilířem, o který opřeni, můžeme dále postupovati. (Hlučný potlesk.) 
   Tento dialog vyústil nejprve do Stivínova programu, přijatého na XVI. sjezdu československé sociální demokracie v září 1930, a paralelně do Benešova programu, schváleného XII. valným sjezdem Československé strany národně socialistické 5.-6.dubna 1931. Oba dokumenty byly konzultovány s T. G. Masarykem. Vnitrostranické programové debaty nebyly uzavřeny: sociální otřes, způsobený světovou hospodářskou krizí, vyvolal v život před XVII. sjezdem Memorandum sedmnácti a ze skupiny kolem Dělnické akademievzešlý dokument Co chtějí socialisté (první vydání na podzim 1934). Jeho třetí vydání, uvedené předmluvou starosty Dělnické akademie Františka Tomáška (1871-1938), se stalo neoficiálním programovým výstupem XVIII. jezdu (1937). Z těchto východisek se rodily různé keynesiánsky založené programy hospodářského oživení, které pocházely z tvůrčí dílny skupiny kolem nejvýznamnějšího socialistického ekonoma, profesora Vysoké školy obchodní Josefa Macka (1887-1972) a jeho blízkých spolupracovníků, pracovníka Státního statistického úřadu Karla Maiwalda (1902-1979), ministra Jaromíra Nečase (1888-1945) a redaktorů Práva lidu Theodora Pistoria (1894-1969) a Miloše Vaňka (1897-1967), ale také posléze Benešova kniha Demokracie dnes a zítra i program socialistického křídla druhého odboje Za svobodu, do nové ČSR jako nejvýznamnější výstup nekomunistické demokratické programatiky před únorovým zvratem. Jsou také alternativou vůči dobové i nedávné komunistické programatice a inspirací, k níž se hlásí nedávno schválený základní program strany.
  Československá sociální demokracie rozvíjela též kontakty s ostatními evropskými sociálně demokratickými stranami a byla aktivní členkou Socialistické dělnické internacionály (dlouhodobě ji zde zastupoval Fr. Soukup a posléze i Betty Karpíšková a Lev Winter). Od druhé poloviny 20. let spolupracovala s Německou sociálně demokratickou stranou v ČSR (založenou na podzim 1919 Josefem Seligerem) a po roce 1933 organizovala pomoc německé (a později též rakouské) demokratické emigraci v Československu. Ve druhé polovině 30. let i podporovala boj španělských demokratů proti frankistickým pučistům a výrazně se angažovala v zápase na obranu ČSR. Plně sdílela a podporovala Benešovu koncepci kolektivní bezpečnosti  (ženevský protokol, Malá dohoda, východní Locarno, Východní pakt, obranné smlouvy s Francií a SSSR, Hodžův plán). Na jaře 1938 se významně podílela na vzniku manifestu Věrni zůstaneme a velkou vlastní manifestací na podporu květnové mobilizace v Praze 5. června 1938, pořádanou v rámci oslav 60. výročí založení strany (celkem se jí účastnilo na 400 000 lidí) za účasti prezidenta Edvarda Beneše (1884-1948), demonstrovala svou podporu věci československé demokracie a evropského i světového míru.

6. V druhém odboji (1938 - 1945)

       Po Mnichovu 1938 vystoupila ze Socialistické dělnické internacionály a v prosinci 1938 se reorganizovala v široce založenou jednotnou levicovou stranu -Národní stranu práce (v mnoha ohledech inspirovanou Labour Party), do níž vedle dosavadních členů sociální demokracie vstoupili i bývalí členové levého křídla národně socialistické strany a jednotliví členové komunistické, ale i lidové strany a jež se v podmínkách pomnichovské ČSR snažila vzdorovat fašizačním tendencím a zachránit maximum pozic a hodnot demokratického tábora. Předsedou strany se stal Antonín Hampl, prvním místopředsedou Jaromír Nečas, místopředsedy Jan Aleš (1893-1941) a Anna Jungwirthová (1900-1954), generálním tajemníkem Bohumil Laušman (1903-1963). Tato strana se rozpustila po okupaci českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 a její vedení vyzvalo členstvo ke vstupu do Národního souručenství. Na bázi jednotné levice se v pomnichovském období ustavilo i Národní hnutí pracující mládeže, v něž dominoval vliv mladých sociálních  demokratů; na počátku okupace přešlo do ilegality a 1939-40 patřilo k hlavním organizacím domácí protinacistické rezistence.
      Za německé okupace a 2. světové války se sociální demokraté aktivně účastnili domácího i zahraničního odboje. V podmínkách protektorátu se snažili až do roku 1941 udržovat někdejší stranické struktury jednak v rámci legálních organizací (Národní souručenství, Národní odborová ústředna zaměstnanecká), jednak v ilegalitě (Československé socialistické revoluční hnutí). Reprezentativně byli zastoupeni v ilegálním Politickém ústředí (Jaromír Nečas, František Němec, Bohumil Laušman, Václav Majer – posléze účastníci zahraničního odboje, dále Václav Holý, Antonín Pešl, Zdeněk Peška, Václav Škoda, František Petro, František Kafka) i v Obraně národa (Jiří Sedmík, V. K. Škrach, Hugo Vávra), rozhodující měrou se pak podíleli na činnosti a ideové profilaci významné odbojové organizace Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ (PVVZ), jež ilegálně rozšířila dokument Za svobodu, do nové ČSR - náčrt poválečného uspořádání republiky, koncipovaný z pozic demokratického socialismu (Josef Fischer, Karel Bondy, Volfgang Jankovec, František Andršt, Josef Grňa). Po rozbití PVVZ gestapem na podzim 1941–jaře 1942 se podstatně účastnili založení a činnosti nástupnické organizace Rada tří (Josef Grňa), která včetně svých odnoží operovala dlouhodobě až do osvobození na rozsáhlých územích Čech a Moravy, zejména na Českomoravské vysočině, kde organizovala silné partyzánské oddíly.V protinacistickém odboji přinesli četné oběti: mnoho sociálních demokratů, funkcionářů strany i Odborového sdružení československého se ocitlo v žalářích a koncentračních táborech, řada z nich byla popravena nebo umučena (mezi nimi významní organizátoři odboje Václav Holý, Josef Fischer, Volfgang Jankovec, František Andršt, straničtí vůdci Antonín Hampl a Betty Karpíšková, představitel slovenské sociální demokracie Ivan Markovič a odboroví předáci Rudolf Tayerle, Karel Brožík a Robert Klein). Perzekuce vedoucích osobností české sociální demokracie vyvrcholila jejich hromadnými zatýkáními 6. května 1941 a 28. srpna 1944. Mnozí činitelé strany odešli do exilu a zastupovali pak sociální demokracii v československé exilové vládě a státní radě (mj. Rudolf Bechyně, Jaromír Nečas, František Němec, Ján Bečko, Bohumil Laušman, Václav Majer). Z 19 předválečných členů představenstva strany bylo 12 uvězněno a 7 z nich zahynulo; ze 40 ústředních a župních tajemníků bylo 36 vězněno a 18 zahynulo. Na nacistických popravištích skončilo svůj život  8 sociálně demokratických poslanců a 3 senátoři. Mnozí členové strany odešli do exilu, podíleli se na zahraničním odboji a zastupovali sociální demokracii v čs. exilové vládě a ve Státní radě (mj. Rudolf Bechyně, Jaromír Nečas, František Němec, Ján Bečko, Bohumil Laušman a  Václav Majer). 


7. Třetí republika: Krátký okamžik limitovaného demokratického nadechnutí (1945 - 1948)

    Na jaře 1945 byla strana obnovena – pod oficiálním názvem Československá sociální demokracie – jako jedna ze stran Národní fronty. V prvních dvou poválečných vládách držela křeslo ministerského předsedy, ministrů průmyslu a výživy, ve třetí byla zastoupena náměstkem předsedy vlády a ministry stejných resortů. Zprvu omezovala svou činnost jen na české země, protože na Slovensku došlo v době Slovenského národního povstání k neregulérnímu sloučení sociální demokracie s Komunistickou stranou Slovenska; na jaře 1946 však slovenští sociální demokraté, kteří toto sloučení neuznali, založili Stranu práce, jež roku 1947 organizačně splynula s Československou sociální demokracií a pod původním názvem vystupovala jako její zemská organizace na Slovensku.

    První kroky obnovené strany po osvobození byly poznamenány určitou váhavostí a improvizací: koncem války se totiž šířily pověsti a nálady, že se i čeští sociální demokraté sloučí s komunisty, případně že se všichni socialisté spojí v jediné velké socialistické straně. Přežíval tu starý český sociální demokratismus, úporně a s krajní šetrností pořizující a zvelebující jak hospodářské zázemí, tak ideovou jednotu strany-hnutí, výstižně Hamplem v tomto ohledu charakterizovaný jako náboženství jednoty. Neblaze působila i generačně diskontinuitní ztráta značného počtu zkušených předválečných funkcionářů, kteří se stali obětí nacistické perzekuce, úbytek části členů a voličů z řad dělnictva a výrazná aktivita kryptokomunistické agentury ve straně, zastoupené ve vedoucích stranických orgánech a eliminující z vedení staré sociálně demokratické politiky z generace budující první republiku, kteří přežili válku. Na druhé straně působil zprostředkovaně vliv programatiky třicátých let i odbojového programu  Za svobodu. V praktickopolitické podobě se nejvýrazněji projevil v aktivitách ministra průmyslu Bohumila Laušmana: znárodnění velkého průmyslu, bank a velkoobchodu (ale také barrandovských filmových ateliérů a veškerého filmového podnikání) formou prezidentského dekretu, podepsaného prezidentem Benešem 24. října a vyhlášeného 28. října 1945, bylo neseno nepochybně právě tímto étosem  (komunisté považovali z hlediska svých zájmů a představ tento krok za příliš  radikální a předčasný; avšak teprve poúnorový vývoj a z něj vycházející zkušenosti prokázaly, že čin, rozvíjející a aktualizující i Masarykem podporovaný koncept socializace z počátku dvacátých let, v žádném případě nepřekročil meze smíšené ekonomiky a už vůbec nedosáhl státostranicky dirigistické úrovně sovětizovaných centrálně plánovaných ekonomik).  
    V letech 1945-1946 uskutečňovala tedy Československá sociální demokracie vyhraněně levicovou politiku úzké spolupráce s KSČ, personifikovanou předsedou strany Zdeňkem Fierlingerem. Zvláště se angažovala při znárodnění klíčového průmyslu, kde zastávala radikálnější koncepci než tehdy KSČ.
   Proti Fierlingerově linii vystupovali obránci programové, ideové i politické samostatnosti sociální demokracie, reprezentovaní především Václavem Majerem (1904-1972), Václavem Holubem (1909-2004), Vilémem Bernardem (1912-1992), Vladimírem Görnerem (1904-1972) a stranickými vůdci z meziválečného období – Rudolfem Bechyněm, Vojtěchem Dundrem, Ivanem Dérerem, Alfrédem Meissnerem, Vojtou Benešem aj.; neodmítali jakoukoliv spolupráci s KSČ, podmiňovali ji však vyloučením stalinistických praktik a důsledným oboustranným respektováním zásady „rovný s rovným“. Jejich vliv posílil neúspěch strany v parlamentních volbách v květnu 1946 (ČSSD získala nejnižší počet hlasů a následně mandátů), přičítaný Fierlingerově kursu, a další politický vývoj, charakterizovaný snahami komunistů o mocenskou hegemonii. Vnitrostranický zápas vyvrcholil v listopadu 1947 na XXI. sjezdu strany v Brně, kde byl místo Fierlingera zvolen předsedou strany představitel „středu“ Bohumil Laušman a sociální demokracie se vyslovila pro vlastní nezávislou politiku. (Již tehdy se poprvé projevilo neslýchané vměšování KSČ do vnitřních věcí ČSSD: přímo v Brně působil zvláštní sekretariát KSČ, sloužící jako zázemí fierlingrovců a formulující i jejich platformu Deklarace šestnácti.)  Laušmanovský přístup, kolem nějž se spojila většina strany (zhruba odpovídá i množstevnímu poměru těch sociálních demokratů, kteří po únorovém zvratu postupně ve dvou vlnách vstupovali z nejrůznějších důvodů – často pod nátlakem – do KSČ), byl nesen obavami z hrozící sovětizace strany i země; prostředky, obvyklými za prvorepublikové demokracie, i dobovým obsahem benešovské demokracie socializující, se snažil i za cenu krajně bolestných kompromisů o zastavení této brutální hrozby.    
   Tento obrat vyvolal rozhořčené reakce KSČ, jež kalkulovala s možností dosáhnout spolu se sociálními demokraty v příštích volbách většiny a urychlil její cestu k násilnému převzetí moci. Mezi listopadovým sjezdem a únorovými událostmi se KSČ zaměřila na co největší oslabení a izolaci ČSSD. Zorganizovala tajný politický subjekt, na veřejnosti vystupující jako Klub socialistické demokracie, vybavený vlastním časopisem Směr (první číslo vyšlo 26. ledna 1948). Opíral se o propracovanou vnitřní strukturu dosahující až na okresní úroveň tříčlennými vedeními vybíranými ze zvlášť spolehlivých členů fierlingerovské skupiny. Smyslem této taktiky byla izolace Majerova křídla považovaného za hlavního nepřítele sovětizace Československa v Československé sociální demokracii.
   V únorových dnech 1948, v průběhu zmanipulovaného komunistického převratu s určitými rysy puče, zaujalo stranické vedení - s výjimkou několika členů v čele s Václavem Majerem - nerozhodný  postoj a umožnilo ovládnutí strany prokomunistickými silami v čele se Zdeňkem Fierlingerem, jenž se v březnu 1948 nelegitimně vrátil do funkce předsedy ČSSD. Aktivisté stalinizující „levice“ provedli čistky ve stranických orgánech a v krátké době připravili „sloučení“ ČSSD s KSČ, k němuž došlo 27. června 1948. (V této nerozhodnosti je ovšem od těchto kryptokomunistických aktivit nutno odlišit zoufalou laušmanovskou snahu o získání času a postupný návrat k předcházejícímu stavu. Laušmanovy nesporně kritizovatelné postupy se z tohoto hlediska zásadně nelišily od demisionujících ministrů ostatních demokratických stran. Není náhodné, že do značné míry souzněly s Benešovými úvahami o řešení únorové vnitropolitické krize. Rozhodujícím činitelem krize byly – jak dnes víme – sovětské jednotky připravené již tehdy poskytnout internacionální pomoc zemiv sovětské části rodícího se bipolárního světa.)
   Tento akt byl proveden v rozporu se stanovami a praktickopolitickými precedenty ČSSD  (likvidační XIX. sjezd v prosinci 1938) v podmínkách  konsolidující se komunistické diktatury. Do KSČ přitom přešla jenom menší část dosavadního členstva sociálně demokratické strany, a to většinou z oportunních důvodů, pod tlakem poměrů a bez vnitřní identifikace s tímto krokem, případně s iluzemi o možnosti udržet v rámci sjednocené strany určité sociálně demokratické pozice. Mnoho členů a funkcionářů na různých úrovních fúzi výslovně odmítlo a postavilo se proti likvidaci ČSSD. Značná část pak rezignovala na další politickou činnost a organizovanost a stáhla se do ústraní. (Z celkového počtu více než 370 tisíc členů ČSSD přestoupilo bezprostředně po únorovém převratu do KSČ 49 tisíc sociálních demokratů, po tzv. sloučení v červnu 1948 pak dalších 118 tisíc; přes 200 tis. sociálních demokratů odmítlo podepsat slučovací přihlášku.) Ostatně sami komunisté nestáli o nositele sociálně demokratických tradic a stoupence demokratického socialismu; své nové spolustraníky zpravidla pozorně prověřovali a v dalších letech - v rámci boje proti „sociáldemokratismu“ - namnoze i politicky proskribovali. Zároveň se snažili vymazat nebo tendenčně dezinterpretovat celé kapitoly z dějin českého dělnického a socialistického hnutí, spjaté s činností české i německé (německočeské) sociální demokracie.


8. První období exilové strany a stalinisty vedený boj proti "sociáldemokratismu" (1948 - 1968)

    Již v prvních týdnech po únorovém převratu 1948 odešla řada vedoucích představitelů ČSSD do exilu a  24. dubna 1948 ustavila v Londýně ústřední výkonný výbor strany v zahraničí. Tento legitimní dědic nedemokraticky rozbitého Laušmanova vedení ve svém provolání z 26. května 1948 konstatoval to, co platí plně i dnes: „rozhodnutí o sloučení čs. sociální demokracie s KSČ je nejen neplatné po stránce formální, ale je i svým obsahem v příkrém rozporu s názory a tužbami statisíců příslušníků strany“.   Po likvidaci ve vlasti pokračovala tak Československá sociální demokracie ve své činnosti v exilu; v jejím čele stál dočasně Blažej Vilím (1909-1976), od září 1948 Václav Majer. Generálním tajemníkem byl v letech 1948-50 Blažej Vilím, poté až do roku 1970 Václav Holub. K dalším reprezentantům patřili Vilém Bernard, František Němec (1898-1963), Mirko Sedlák (1898-1963) a Arno Hais (1893-1971), z mladé generace pak Radomír Luža (1922) a Jiří Horák (1924-2003). Sídlem ústředního vedení se stal Londýn, kde také v letech 1950-64 vycházel tiskový orgán – časopis Demokracie a socialismus. V jednotlivých státech se postupně formovaly zemské organizace v čele se zemskými důvěrníky. Další centra stranické činnosti vznikla v Paříži, v USA, ve Švýcarsku, v SRN a ve Vídni, kde v rámci rakouské SPÖ působila Československá socialistická strana v Rakousku. Od roku 1949 byla exilová ČSSD zastoupena jak v ústředí československého demokratického exilu – Radě svobodného Československa se sídlem ve Washingtonu, tak v Socialistické unii střední a východní Evropy, jejímiž členy se postupně staly socialistické strany z ČSR, Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Jugoslávie, sovětizovaných pobaltských států a Ukrajiny; prostřednictvím Unie se posléze účastnila (od roku 1951) činnosti Socialistické internacionály, kde získala – stejně jako další exilové sociální demokracie – pouze postavení strany s poradním hlasem. Exilová Ústřední komise mládeže ČSSD se výrazně podílela na aktivitách Mezinárodní unie socialistické mládeže (IUSY).

    Československá sociální demokracie v exilu působila – zejména v počátečním období své existence – ve velmi obtížných podmínkách. Většina členů ústředního výkonného výboru byla roztroušena po světě a svou funkci vykonávala pouze korespondenčně; velká zodpovědnost pak spočívala na bedrech těch z nich, kteří žili ve Velké Británii a tvořili operativní „londýnské“ vedení strany. Uvnitř ČSSD se od počátku projevovaly různé politické i osobní spory (již roku 1950 rozchod stranického vedení s Blažejem Vilímem) a pronikaly sem i konflikty ze širšího fóra československého exilu (například z Rady svobodného Československa).      Specifickou, dodnes neanalyzovanou kapitolu činnosti exilové strany představuje Laušmanovo rezistenční úsilí, které vyvrcholilo v létě 1953 plány na svržení tehdy oslabeného komunistického režimu zevnitř prostřednictvím alternativního levicového konceptu.  S vývojem mezinárodní situace i poměrů doma se postupně měnila strategická orientace strany; k zásadnímu přelomu pak došlo koncem šedesátých let v souvislosti s Pražským jarem 1968 a následující novou vlnou české a slovenské emigrace.

   Mnoho někdejších sociálně demokratických funkcionářů i řadových straníků se po únoru 1948 v té či oné míře zapojilo do formující se domácí rezistence proti totalitnímu režimu a postupně bylo postihováno perzekucí. Mezi první z nich patřili protagonisté protinacistického odboje Jaromír Nechanský (1916-1950) a Veleslav Wahl (1922-1950), zatčení v září 1949 a popravení v červnu 1950. Následovali účastníci pokusu o založení ilegální Československé nezávislé sociální demokracie, spolupracující s národně socialistickým a lidoveckým podzemím. Vedoucí přestavitelé – Vojtěch Dundr (1879-1957) a profesor Zdeněk Peška (1900-1970) – byli odsouzeni v procesu s dr. Miladou Horákovou v červnu 1950 k vysokým trestům odnětí svobody (Dundr patnáct, Peška dvacet pět let), dalších třináct členů ústředního výkonného výboru ilegální strany stanulo před soudem ve zvláštním procesu v srpnu 1950 a rovněž bylo odsouzeno k tvrdým trestům. Téhož roku byl zatčen pětasedmdesátiletý Emanuel Voska, někdejší vůdce českých sociálních demokratů v USA a přední účastník československého zahraničního odboje za první světové války, a odsouzen k deseti letům vězení; ze žaláře vyšel krátce před svou smrtí v pětaosmdesáti letech. Voskův zeť a důstojník československé zahraniční armády za druhé světové války Zdeněk Bechyně (1905-1974), syn ministra Rudolfa Bechyněho, sociálně demokratický funkcionář, strávil ve vězení plných čtrnáct let. V prosinci 1953 byl z exilu unesen bývalý předseda ČSSD Bohumil Laušman a v roce 1957 odsouzen k sedmnácti letům vězení (v květnu 1963 zemřel za záhadných okolností v ruzyňské cele těsně před svým avizovaným propuštěním). Perzekuce sociálních demokratů vyvrcholila v letech 1954-55 sérií soudních procesů s předúnorovými funkcionáři strany z Prahy, Brna a některých regionů, jež obrážely dobovou kampaň proti „sociáldemokratismu“, vyvolanou v důsledku lidových nepokojů po „měnové reformě“ v červnu 1953. V rámci těchto procesů bylo k vysokým trestům odsouzeno několik set sociálních demokratů, mezi nimi předválečný poslanec Antonín Remeš (1876-1958), poválečný předseda pražské stranické organizace Vladimír Görner (1904-1972) a prokurátor Národního soudu z let 1945-47 dr. František Tržický (1903-1993). Značná část odsouzených se z vězení dostala až počátkem 60. let - vzdor intervencím prominentních socialistických politiků ze západoevropských zemí, informovaných představiteli exilové československé sociální demokracie. I to svědčí o strachu komunistické moci z nositelů autentického demokratického socialismu.


9. Během Pražského jara (1968 - 1969)

    V době vrcholícího demokratizačního procesu na jaře 1968 se skupina někdejších sociálních demokratů v čele se Zdeňkem Bechyněm, tvořená vesměs nedávno propuštěnými politickými vězni, pokusila obnovit činnost Československé sociální demokracie, poukazujíc na skutečnost, že likvidace této strany násilným včleněním do KSČ v červnu 1948 nebyla provedena v souladu s jejím organizačním řádem (stanovami), a je tudíž neplatná. V dubnu 1968 ustavila pětičlenný přípravný výbor pod Bechyňovým předsednictvím (jeho dalšími členy byli František Čoupek (1893-1972), Josef Munzar (1904-1971), , dr. Josef Veverka (1903-1971)a Přemysl Janýr (1926-1998)a zároveň pětičlenný výbor, který měl zajistit založení Masarykova sdružení pro demokratický socialismusv případě, že by se nepodařilo stranu obnovit (Zdeněk Bechyně, dr. Karel Hrubý, dr. Jaroslav Kohout, dr. Jaroslav Krejčí a prof. dr. Zdeněk Peška). Přípravný výbor zahájil 23. května 1968 jednání se zástupci předsednictva ústředního výboru KSČ (mj. Josefem Smrkovským a Františkem Krieglem), kteří se snažili tuto iniciativu zastavit, a pokračoval v nich v červnu 1968 prostřednictvím městského výboru KSČ v Praze.                                
    Možnost obnovy sociálně demokratické strany, jež by znamenala průlom do mocenského monopolu komunistů a zásadní změnu poúnorového politického systému, narazila na odpor konzervativních i části progresivních sil v KSČ a vyvolala ostré útoky sovětských představitelů; zároveň však získala podporu široké české demokratické veřejnosti včetně mnoha kulturních osobností (začátkem července 1968 publikovaly Literární listy výzvu třiceti z nich, mj. Jaroslava Seiferta, Václava Černého, Jana Procházky, Václava Havla, Josefa Škvoreckého, Anny Masarykové, Ivana Svitáka, Josefa Kemra, Alfréda Radoka a Václava Vosky) a publicitu v jednom z nejpopulárnějších časopisů „Pražského jara“ – týdeníku Student. Sociální demokraté si ovšem uvědomovali, že postoj vedení KSČ k jejich snahám spoluurčují i stále napjatější vztahy s Moskvou a jejími satelity, nechtěli ohrozit dosavadní výsledky demokratizačního procesu. Proto před schůzkou předsednictev KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou pozastavil přípravný výbor ČSSD 26. července 1968 svoji činnost, po sovětské srpnové invazi ji pak 2. září 1968 ukončil. (V předvečer sovětské invaze měla být otázka obnovy sociálně demokratického hnutí předmětem jednání vedoucích orgánů Socialistické internacionály.)

      Na jaře 1968 byly též navázány kontakty mezi domácí a exilovou sociálně demokratickou reprezentací. Někteří protagonisté pokusu o obnovu sociálně demokratické strany ve vlasti odešli po srpnu 1968 do zahraničí a v následujícím období se výrazně exponovali v řadách exilové sociální demokracie (např. Karel Hrubý, Jaroslav Krejčí nebo Přemysl Janýr).

      Léta 1968-69 přinesla do československé společnosti oživení sociálně demokratického ideového a politického dědictví. Projevilo se zejména v odborovém hnutí, ale i uvnitř samotné KSČ, kde reformní garnitura vystupovala s programem demokratického socialismu. Mnozí reformní komunisté, vyloučení v letech 1969-1970 z KSČ, se stali v sedmdesátých a osmdesátých letech nositeli demokratické socialistické opozice vůči „normalizačnímu“ režimu a v disentu, popřípadě v exilu se sbližovali se sociálními demokraty.


10. Druhé období exilové strany, myšlenkově blízký disent (1969 - 1989)

    Na počátku sedmdesátých let došlo k určité konsolidaci a regeneraci exilové Československé sociální demokracie, zčásti posílené o nové osobnosti z řad posrpnové emigrace. Po smrti Václava Majera (1972) stanul v čele strany Vilém Bernard (1973-1989), jehož po šestnácti letech vystřídal Karel Hrubý (1989-1995); funkci ústředního (generálního) tajemníka zastávali v letech 1970-1995 postupně Josef Šádek (1916-1972), Josef Jíša (1912-1995), Miroslav Tuček (1925-2004), Karel Hrubý (1923) a Jiří Loewy (1930-2004). V září 1973 se uskutečnilo první plenární setkání československých sociálních demokratů v exilu – konference, konaná 21.-23. září 1973 v hotelu švýcarských odborů Rotschuu-Gersau, mající charakter mimořádného sjezdu strany. V létě 1978 byly uspořádány oslavy stého výročí založení české sociální demokracie v Curychu a zahájeno vydávání obnoveného tiskového orgánu strany, čtvrtletníku Právo lidu, redigovaného Jiřím Loewym. Ve dnech 20.-21. srpna 1983 se konal (XXII.) sjezd exilové ČSSD v Curychu, 9.-11. června 1989 pak (XXIII.) sjezd v Heidelbergu. Strana hledala svůj vztah k reformním komunistům, snažila se korigovat politiku Socialistické internacionály, příliš vstřícnou (v rámci politiky „uvolnění“) vůči středoevropským a východoevropským komunistickým režimům, udržovala kontakty s domácí opozicí, podporovala její aktivity a upozorňovala na ně (jakož i na perzekuci jejich nositelů) představitele západoevropských socialistických stran. Ve druhé polovině sedmdesátých let proběhla z iniciativy rakouské sociální demokracie jednání mezi exilovou ČSSD a Pelikánovou skupinou kolem časopisu Listy.Strana procházela i vnitřními krizemi; na počátku osmdesátých let se vyhrotily rozpory mezi stranickým vedením a tzv. reformním směrem, reprezentovaným Radomírem Lužou, Jiřím Horákem, Edvardem Táborským (1910-1996) a Přemyslem Janýrem v souvislosti s diskusí o poválečném odsunu německého obyvatelstva z ČSR, probíhající na stránkách Práva lidu. (Na své prozkoumání a zhodnocení, jak na to opakovaně oprávněně upozorňují zakládající členové historické komise Radomír Luža a Karel Hrubý, čeká programatika exilové strany. Dnes lze s jistotou říci, že jakýsi historický zlom mezi existencí klasické a moderní české – československé sociální demokracie představuje Mokrého sborník Osmdesát let československé sociální demokracie 1878-1958 a že již fakt její exilové existence má zásadní význam pro historickou kontinuitu ČSSD. Je totiž dalším kontinuitním rozvinutím hamplovské a laušmanovské vnitrostranické integrity.)

   Zatímco exilová strana udržovala kontinuitu Československé sociální demokracie na mezinárodním fóru, ve vlasti působila skupina „nezávislých socialistů“ v čele s Rudolfem Battěkem (1924), hlásící se k zásadám Socialistické internacionály a stojící na platformě Charty 77, a vedle ní skupina předúnorových sociálních demokratů, vedená Slavomírem Klabanem (1922) a Břetislavem Nedbálkem (1922-1998).  Obě skupiny měly spojení s exilovou sociální demokracií, přičemž první z nich se orientovala především na vedení strany, druhá na představitele reformního směru. Také širší reprezentace československého disentu podpořila tradici české sociální demokracie prohlášením Sto let českého socialismu, vydaným roku 1978 ke stému výročí vzniku českoslovanské sociální demokracie. Koncem osmdesátých let, v době gorbačovovské přestavby, vznikly ještě další socialisticky zaměřené organizace a iniciativy – především klub Obroda, sdružující reformní komunisty, a Společnost pro studium demokratického socialismukolem disidenta, někdejšího fierlingerovského sociálního demokrata a čelného představitele Pražského jara 1968 Jiřího Hájka (1923-1993); Battěkovi nezávislí socialisté se začlenili do Hnutí za občanskou svobodu(HOS).


11. Od polistopadové obnovy k současnosti (1989 - 2005)

    Rychlý spád událostí po 17. listopadu 1989 vytvořil podmínky pro obnovu Československé sociální demokracie na domácí půdě. Protože Rudolf Battěk, designovaný vůdce obnovené strany, odmítl tento krok jako předčasný, ujal se úkolu Slavomír Klaban a 19. listopadu 1989 proklamoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa obnovení činnosti strany. V následujících dnech byl ustaven přípravný výbor v čele s předsedou Slavomírem Klabanem a tajemníkem Břetislavem Nedbálkem, který řídil stranu až do řádného XXIII. sjezdu v březnu 1990. Dvanáctého prosince 1989 vyšlo první číslo obnoveného Práva lidu.     

   Na prvních krocích obnovy strany se podíleli lidé různých generací, ideového vývoje a politických zkušeností: někdejší předúnoroví sociální demokraté (Slavomír Klaban, Břetislav Nedbálek, Vladislav Všetečka), pokračovatelé v rodinné sociálně demokratické tradici, často přímí potomci čelných představitelů klasické sociální demokracie (Petra Buzková, Martin Starec), někteří sociálně demokratičtí aktivisté disentu (Pavel Novák) i protagonisté občanských iniciativ konce osmdesátých let (Vladimír Špidla). Konstituování staronové strany probíhalo bez přímé účasti vedení exilové sociální demokracie, ale za významné pomoci představitelů jejího opozičního „reformního směru“ – Radomíra Luži, Jiřího Horáka, Přemysla Janýra a Edvarda Táborského, kteří byli také kooptováni do přípravného výboru. První období existence obnovené Československé sociální demokracie bylo tak poznamenáno určitým odstupem mezi ní a exilovou stranou, která pokračovala paralelně ve své činnosti ještě pět let.

   V lednu 1990 se stal členem přípravného výboru i Rudolf Battěk a záhy byl zvolen prvním místopředsedou rozšířeného celostátního přípravného výboru. Na XXIV. obnovovacím sjezdu, konaném 24. a 25. března v Praze-Břevnově, kandidoval na funkci předsedy strany, byl však poražen čelným představitelem sociálně demokratického exilu, politologem prof. dr. Jiřím Horákem, působícím od roku 1951 v USA. Slavomír Klaban byl zvolen čestným předsedou.

    Břevnovský sjezd také rozhodl o samostatné účasti ČSSD v nastávajících parlamentních volbách - prvních od pádu komunistické totality; současně však dovolil členům strany kandidovat i za Občanské fórum, čehož využila Battěkova skupina, jež ustavila Klub sociálních demokratů Občanského fóra. Volby skončily pro stranu neúspěchem: nezískala ani jediný mandát v žádném ze tří ústředních zastupitelských sborů. Naproti tomu členové Battěkovy skupiny byli na kandidátkách Občanského fóra zvoleni a krátce po volbách se definitivně rozešli s ČSSD (R. Battěk byl vyloučen poté, co se odmítl podřizovat rozhodnutím stranických orgánů).

     V letech 1990-92 budovala strana své organizační struktury a snažila se prosadit v proměnlivé politické konstelaci tohoto období, charakterizovaného nejprve hegemonií a posléze rozpadem všeobjímajícího Občanského fóra, určitou antipatií široké veřejnosti k tradičnímu politickému stranictví a konečně pozvolným rozpadem československého státu. Navázala na tradice sociálně demokratického hnutí v českých zemích, obnovila členství v Socialistické internacionále (v květnu 1990)  a rozvinula spolupráci se západoevropskými socialistickými stranami. Postupně rozšiřovala svoji členskou a voličskou základnu; po roce 1991 zde nalezli útočiště jak bývalí reformní komunisté z klubu Obroda, tak nedávní leví liberálové z Občanského fóra. Profilovala se jako moderní levicová  strana, bránící program demokratického sociálního státu proti náporu liberalistických a konzervativních koncepcí, těžících z profanace socialismu v éře komunistické diktatury. Současně usilovala o zachování společného československého státu. V letech 1991-1992 se pokoušela působit na veřejnost vlastním deníkem Právo lidu, nakonec však byla nucena jeho vydávání z finančních důvodů zastavit.   
Do parlamentních voleb začátkem června 1992 vstupovala ČSSD s propracovaným hospodářským a sociálním programem a řadou výrazných osobností, úspěchu však opět nedosáhla, i když tentokrát získala zastoupení v obou komorách Federálního shromáždění i v České národní radě. Umístila se však až na třetím místě, za ODS a KSČM, a s nízkým počtem mandátů nemohla podstatněji ovlivnit politický a hospodářský vývoj.

    Po rozdělení Československa a vzniku samostatné České republiky se Československá sociální demokracie přeměnila v Českou stranu sociálně demokratickou (nový název umožnil zachovat dosavadní zkratku: ČSSD). Na XXVI. sjezdu, konaném 26.-28. února 1993 v Hradci Králové, byl předsedou strany zvolen představitel radikálního směru Miloš Zeman (1944), pod jehož vedením se ČSSD záhy stala hlavní opoziční silou v zemi. V procesu hospodářské a politické transformace se stále více prosazovala jako oponent pravicové vládní koalice liberálního konceptu ekonomických a sociálních přeměn. Obhajovala sociálně tržní ekonomiku, pluralitu forem vlastnictví, regulaci hospodářského života prostřednictvím státních zásahů a „sociální partnerství“ zaměstnanců a zaměstnavatelů. Současně se zásadně kritickým, odmítavým postojem vůči pravici se zásadně vyhraňovala i vůči radikální levici, reprezentované především KSČM, s níž odmítla spolupracovat. Od začátku podporovala začlenění ČR do euroatlantických struktur a normalizaci česko-německých vztahů na principu „rovný s rovným“.

    V parlamentních volbách v červnu 1996 se ČSSD stala druhou nejsilnější stranou v ČR. V následujících dvou letech zůstala v opozici a podpořila menšinovou vládu koalice ODS-ODS-KDU/ČSL (druhá Klausova vláda). Miloš Zeman byl zvolen do čela poslanecké sněmovny. V předčasných parlamentních volbách v červnu 1998 zvítězila a sestavila menšinovou vládu (opět pod Zemanovým předsednictvím), jejíž čtyřleté působení umožnila tzv. opoziční smlouva, uzavřená mezi ČSSD a ODS v červenci 1998. O čtyři roky později znovu přesvědčivě zvítězila v parlamentních volbách a sestavila vládu v koalici s KDU/ČSL a Unií svobody. Předsedou vlády se stal Vladimír Špidla (1951), jenž v dubnu 2001 na XXX. sjezdu vystřídal Miloše Zemana v čele strany.

    Za vlád ČSSD byla v zásadě dokončena politická a ekonomická transformace, ČR vstoupila do NATO (1999) a v referendu rozhodla o svém vstupu do Evropské unie (2003). Postavení strany doma odpovídá i její pozice v mezinárodním socialistickém hnutí. Podstatnou přitom zůstává skutečnost, že jde o jedinou vlivnou sociálně demokratickou stranu v postkomunistických zemích, která nevznikla transformací komunistické strany, ale v návaznosti na integritní vlastní, více než stoletou tradici. Potvrzením této skutečnosti se stalo vypracování základního (dlouhodobého) programu přijatého na XXXI. sjezdu v březnu 2003, který byl dále rozpracován XXXII. sjezdem v březnem 2005; důstojně navázal na Stivínův program z roku 1930, sumarizuje také dosažené výsledky a vytyčuje nové cesty.  

   V témže roce si česká sociální demokracie připomněla 125 let svého trvání a vzápětí i 15. výročí obnovení své činnosti roku 1989. Vzpomínkové akce, jejichž rozsah a úroveň byly zatím největší od oslav 60. výročí založení strany v roce 1938; se pokusily vyrovnat určitý dluh strany v oblasti prezentace vlastních dějin a tradic: byla uspořádána vědecká historická konference, uděleny pamětní plakety zasloužilým stranickým osobnostem minulosti i současnosti, vyšlo první vydání lexikonu Průkopníci a pokračovatelé. Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878–2003

    Následujícího roku však strana vstoupila do dramatického období vleklé, deset měsíců trvající krize, způsobené zřetězením několika objektivních i subjektivních faktorů. Hlavní příčinou se staly problémy, související s jejím vedoucím postavením v dosti široké vládní koalici. Rozdíl mezi sociálně demokratickým programem, podpořeným roku 2002 většinou voličů, a faktickou politikou strany ve vládě, komplikovanou vnitrokoaličními vztahy a tenzemi, vyvolal odklon části voličského zázemí i kritiku z řad členstva a vyhrotil konfrontaci různých názorových proudů uvnitř strany, který navenek působil dojmem nejednoty a nesoudržnosti. Strana, jež byla hlavní propagátorkou vstupu České republiky do Evropské unie, utrpěla v červnu 2004 nečekanou těžkou porážku ve volbách do Evropského parlamentu, a na podzim téhož roku neuspěla také v krajských a senátních volbách.
   
    Neúspěch v evropských volbách vedl k personální výměně ve vedení strany. Na mimořádném jednání ústředního výkonného výboru 26. června 2004 rezignoval Vladimír Špidla na funkci předsedy strany a krátce nato i na funkci předsedy vlády (následně se stal prvním českým eurokomisařem) a na jeho místo v čele strany (jako úřadující předseda) i vlády nastoupil Stanislav Gross. Nastalá situace vyvolala intenzivní vnitrostranickou diskusi, v níž se zřetelně projevila nastupující mladá generace stranických představitelů, personifikovaná Stanislavem Grossem a Bohuslavem Sobotkou, politicky orientovaná na „levý střed“.

    Vyřešení vnitřních problémů, organizační stabilizaci a ideovou profilaci strany před blížícími se volbami do poslanecké sněmovny ovšem zkřížila masivní mediální kampaň, zahájená v lednu 2005 proti předsedovi ČSSD a předsedovi vlády Stanislavu Grossovi, navenek kvůli některým nejasnostem v jeho majetkových poměrech v minulosti a pro podnikatelské aktivity jeho manželky. V této situaci se proti ČSSD postavil její koaliční partner, KDU-ČSL a vyvolal vládní krizi. Česká strana sociálně demokratická se na svém velikonočním XXXII. sjezdu koncem března 2005 postavila za Stanislava Grosse, zvolila ho řádným předsedou strany a proti vnějšímu tlaku a diskreditačním akcím se sjednotila a stmelila. Vládní krize byla posléze vyřešena demisí Grossovy vlády a jmenováním nové koaliční vlády v čele s místopředsedou ČSSD Jiřím Paroubkem 26. dubna 2005. V následujících týdnech došlo neobyčejně rychle ke konsolidaci strany, obnově jejího kreditu v širší veřejnosti i k podstatnému zvýšení předtím prudce poklesnuvších voličských preferencí.
   
    Před současným stranickým vedením leží naléhavý a závažný úkol: obhájit dosavadní postavení české sociální demokracie v našem politickém životě a tvořivě sladit její tradiční programové postuláty se schopností pružně řešit úkoly a problémy přítomné doby. Volební výsledek, dosažený zejména ve  volbách do Poslanecké sněmovny v  r. 2006, toto nesnadné zadání učinil ještě naléhavějším.

 

Josef Tomeš - Jiří Malínský

Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011