Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Historie Strany zelených (SZ)

Na začátku léta 1989 se ve Vimperku uskutečnilo setkání ekologických aktivistů, kde promluvili mj. poslanec Bundestagu za německé zelené Milan Horáček nebo ekolog a signatář Charty 77 Ivan Dejmal.


Historie v letech 1989 - 2002

 Dříve rozdrobené ekologické spolky a uskupení se zde sjednotily do Ekologického sdružení, které se mělo postupně transformovat na Československou stranu zelených. Podle některých zdrojů zhatila vznik strany před listopadem 1989 Státní bezpečnost.

Vznik Československé strany zelených byl vyhlášen po sametové revoluci 24. listopadu 1989,SZ byla formálně založena 9. prosince 1989, zaregistrována byla 3. února 1990 a ustavující sjezd se konal 17. února 1990 v Brně. Na sjezdu byly zřízeny tři zemské bloky (český, moravskoslezský a slovenský), později byl vytvořen blok pražský.

V prvních svobodných parlamentních volbách v červnu 1990 SZ kandidovala samostatně, pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu těsně nepřekonala. Neuspěla ani v komunálních volbách na podzim.

O dva roky později Strana zelených kandidovala v koalici se Zemědělskou stranou a Československou stranou socialistickou v seskupení nazvaném Liberálně sociální unie. V jejím rámci získala SZ po třech poslancích ve Federálním shromáždění i v České národní radě. 22. listopadu 1993 rozhodl celostátní výbor strany o vystoupení z LSU, poslanecký klub unie zelení poslanci opustili o rok později.

Na sjezdu v Černé v Pošumaví v prosinci 1994 byl předsedou znovuzvolen Jaroslav Vlček. V říjnu 1995 Vlček odešel ze SZ do České strany sociálně demokratické (odešli s ním i dva místopředsedové a nemalá část členské základny); na jeho místo výkonný výbor strany zvolil Emila Zemana.

Ve sněmovních volbách v roce 1996 strana nekandidovala, v roce 1998 získala 1,1 % a v roce 2002 2,4 %. Od voleb do Evropského parlamentu v roce 2004 (zisk 3,2 %) měla SZ statut nejsilnější mimoparlamentní strany.


„Tmavozelená revoluce“, vývoj v letech 2002–2005

Ve volbách 2002 Strana zelených získala i díky podpoře Brandýského fóra nevládních organizací 2,36 % a vyšlo najevo, že vedení hodlá velkou část státního příspěvku za hlasy vyplatit hlavnímu manažerovi strany. Nato přední člen BF, ekologický aktivista a šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka vyhlásil akci Zelená padesátka, později známou též jako tmavozelená revoluce, kdy do SZ masově vstoupili lidé z prostředí ekologických občanských iniciativ s cílem přečíslit původní členy („starozelené“) a změnit politický styl a směřování strany. Počet členů se během roku ztrojnásobil z 250 na 750 s řadou známých osobností jako Ivan Dejmal, Karel Jech, Dalibor Stráský, Eva Vavroušková, Jan Wünsch, Dušan Lužný, Petr Uhl, Fedor Gál, Lumír Kolíbal či Jana Strunecká. Na mimořádném brněnském sjezdu v dubnu 2003 tak byl předsedou zvolen jeden z iniciátorů revoluce Jan Beránek. Nové vedení jednalo s bývalým ministrem životního prostředí v Tošovského vládě Martinem Bursíkem o možnosti, že by vedl kandidátku SZ ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2004. K dohodě však nedošlo, lídr kandidátky nebyl zvolen ani na sjezdu konaném v září 2003 v Táboře. Republiková rada nakonec z trojice Jakub Patočka, Jan Jařab, Bursík vybrala Beránkova přítele Patočku. Strana získala 3,16 % hlasů a do EP se tak nedostala.

Ve Straně zelených se postupně vytvořily dvě znepřátelené frakce: příznivci Beránkova vedení a jeho odpůrci, kteří vedení strany obviňovali z autoritářských a sektářských praktik a kritizovali radikalismus Patočkou prosazeného politického programu Vize ekologické demokracie (včetně vágně definované „nové demokracie“, resp. „neodemokracie“). Na konci listopadu 2003 protiberánkovská skupina vydala Prohlášení demokratů v SZ a Přehled některých porušení stanov a demokratických postupů v SZ. I tuto kritiku poměrů ve straně vedení odmítlo jako neopodstatněnou. Na začátku roku 2004 někteří signatáři Prohlášení demokratů založili Otevřenou platformu Strany zelených, jejímž cílem měla být demokratizace vnitrostranického života; před sjezdem ji formálně rozpustili.

Na sjezdu v září 2004 Beránek předsednictví těsně obhájil v souboji s Petrem Štěpánkem. Vnitrostranická opozice se nakonec sjednotila kolem Martina Bursíka a postupně získala převahu.

Na mimořádném sjezdu v Pardubicích 24. až 25. září 2005 tak už Beránek znovu nekandidoval a novým předsedou se stal Bursík. Několik desítek Beránkových a Patočkových příznivců nato vystoupilo ze strany a koncem roku 2005 vytvořili politické hnutí Zelení, které však vyvíjí jen minimální aktivitu. Sjezd také rozhodl, že SZ půjde do parlamentních voleb 2006 samostatně a ne v koalici s menšími liberálními stranami, jak prosazoval Beránek. Bursík následně zmírnil vymezování SZ proti ODS, které bylo charakteristické pro Patočkovo vystupování.


Úspěch ve volbách 2006

V polovině února 2006 překročily volební preference SZ 5 %, potřebných pro vstup do Poslanecké sněmovny; to vyvolalo značný zájem médií o stranu a zjevně další růst preferencí od nerozhodnutých voličů. V dubnu se většina agentur pro výzkum veřejného mínění shodla na 10-11% preferencích (v Praze až 17 %). Bursík se vyjádřil, že cílem strany by měl být dvouciferný výsledek ve volbách.

16. května podpořil SZ a jmenovitě středočeské kandidáty Matěje Stropnického a Danielu Matějkovou, blízké Patočkovi a vedoucí osobní kampaň z nevolitelných míst, Václav Havel; následně podpořil i pražské lídry Bursíka a Kateřinu Jacques.

Necelý týden před volbami byla z 2. místa kandidátky Moravskoslezského kraje vyškrtnuta předsedkyně republikové rady Eva Holubová za to, že vyhlásila utvoření tzv. levé frakce (dle vedení strany a některých členů SZ, popřevších tvrzení Holubové o jejich příslušnosti ke frakci, fiktivní) a vedla stranou neschválená jednání s předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem. Republiková rada ji po volbách vyloučila ze strany.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny SZ získala 6,29 % hlasů a šest poslaneckých křesel (3 % mandátů). Nejlepšího výsledku dosáhla v Libereckém kraji (9,58 %) patrně díky silné podpoře Petra Pávka (získal největší podíl preferenčních hlasů mezi kandidáty SZ, 17 % a v Jindřichovicích pod Smrkem, kde je starostou, byla SZ se ziskem 32,95 % absolutním vítězem), paradoxně tam mandát o 266 hlasů nezískala. V Královéhradeckém kraji unikl mandát Stanislavu Pencovi o 75 hlasů. V Praze získala SZ 9,19 % hlasů a dva poslance. Nepoměr mezi počtem hlasů a mandátů byl zapříčiněn většinovými prvky ve volebním systému, především počtem a velikostí 14 volebních krajů, které zvyšují tzv. přirozené kvórum pro získání mandátu v menších krajích nad 10 %. Částečný vliv měla též použitá d'Hondtova metoda přepočítávání hlasů, která zvyšuje zisk větších stran na úkor menších. Systém je nevýhodný pro menší strany s vyrovnanou podporou po celé zemi bez silné regionální základny.


Účast ve vládě a další vývoj po volbách v roce 2006

Po vstupu Strany zelených do pravicové vlády s ODS a KDU-ČSL se ve straně zformovaly dvě frakce – příznivci této spolupráce a její odpůrci. Ti, kteří jsou spokojeni s účastí strany v pravicové vládě, argumentují výrazným uplatněním programu SZ ve vládním programu, který převyšuje sílu šesti zelených poslanců. Naproti tomu kritici tvrdí, že prosazení programu při jednání o koalici s ČSSD by bylo ještě výraznější a že účast v současné koalici je jejími zastánci prosazována i na úkor některých programových priorit. Konflikt se zvláště vyhrotil v poslaneckém klubu SZ, kde skupinu příznivců aktivní spolupráce s ODS tvoří vedle předsedy ještě Kateřina Jacques, Přemysl Rabas (nový předseda klubu) a Ondřej Liška. Opoziční křídlo, jež vede bývalá ministryně a 1. místopředsedkyně Dana Kuchtová podporovaná „mladým rebelem“ Matějem Stropnickým, zahrnuje mj. poslankyně Olgu Zubovou (bývalou předsedkyni republikové rady) a Věru Jakubkovou.

Skupiny rozděluje i spor o rozdělení vnitřní moci. Bursíkovo křídlo usiluje o omezení pravomocí republikové rady s tím, že rada dlouhodobě funguje vedle předsednictva jako druhé mocenské centrum (tzv. „dvojkolejnost vedení strany“). Navrhují přetvořit radu na obdobný typ širšího vedení strany, jakým je výkonná rada ODS nebo ústřední výkonný výbor ČSSD, a zrušit přímou volbu části členů sjezdem, takže zůstanou jen zástupci krajských organizací. Protistrana naopak požaduje zachování stávajícího rozsah vnitrostranické demokracie a případně její posílení o prvek v české politice nezvyklý – kolektivní předsednictví strany.

Martin Bursík se rozhodl vyřešit konflikt ještě před podzimními krajskými volbami a 9. července 2008 prosadil v předsednictvu poměrem hlasů 4:3 svolání sjezdu SZ na první zářijový víkend. Dana Kuchtová 18. července oznámila, že bude kandidovat na předsedkyni proti němu. Stranická opozice poté stoupence předsedy Bursíka obvinila, že před svoláním sjezdu navyšovali počet členů (z něhož se odvozuje počet delegátů sjezdu) účelovým zakládáním nových základních organizací. Zvýšenou aktivitu při zakládání nových ZO potvrdil předseda organizace Kamenný Přívoz Oldřich Janeba, který je spoluautorem propagačních webových stránek Hlas pro Bursíka. Bursík obvinění popřel s tím, že nové organizace nesouvisejí se sjezdem, ale s pokračováním boje proti stavbě dálnice D3, a tempo růstu členské základny a počtu základních organizací v předsjezdovém období se neliší od dřívějška.

Na sjezdu SZ konaném v Teplicích ve dnech 5.–7. září 2008 byl předsedou SZ znovu zvolen Martin Bursík, místopředsedy Ondřej Liška, Kateřina Jacques a Martin Ander, dalšími členy PSZ se stali také „Bursíkovi lidé“. Nepodařilo se prosadit projednání změn Stanov, avšak v závěru jednání byli z republikové rady odvoláni všichni členové volení sjezdem, mezi kterými měla většinu tzv. opozice, čímž se stoupencům předsedy Bursíka podařilo ovládnout i tento orgán.

Po teplickém sjezdu zformovala skupina kolem Dany Kuchtové a Martina Čáslavky vnitrostranickou iniciativu Výzva předsednictvu Strany zelených, v které kritizovala vedení strany v čele s Martinem Bursíkem za odklon reálné politiky od politického a volebního programu strany a potlačování vnitrostranické demokracie. Vedení kritiku nadále odmítalo a tak 31. 1. 2009 vznikla v Pardubicích vnitrostranická frakce Strany zelených Demokratická výzva. Do čela byli zvoleni Dana Kuchtová a Martin Čáslavka.

Ústřední revizní komise strany však obdržela podnět Jihomoravské krajské organizace obviňující členy frakce z porušování stanov strany. Komise navrhla Republikové radě potrestat Danu Kuchtovou, Martina Čáslavku, Olgu Zubovou a Věru Jakubkovou vyločením ze strany, která o tom také 8.3.2009 rozhodla.

8. června 2009 předseda Martin Bursík rezignoval na svůj post. Důvodem byla drtivá prohra v eurovolbách. Řízením strany byl pověřen 1. místopředseda Ondřej Liška, který měl zelené vést do říjnových voleb do poslanecké sněmovny, ty však byly nakonec zrušeny. V prosinci se stal Liška řádným předsedou strany, 1. místopředsedou byl zvolen František Pelc.



Zdroj: Wikipedia

Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011