Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Karolína Světlá ( 1830 - 1899)

Karolína Světlá, dívčím jménem Johanna Rottová, sestra Sofie Podlipské, se narodila roku 1830 v Praze na Starém Městě. Pocházela z měšťanské českoněmecké kupecké rodiny a byla vychovávána v duchu šosáckých mravů běžných v tehdejších patricijských kruzích. Proti takové bezduché výchově se začala brzy bouřit, posilována v touze po samostatnosti v jednání i myšlení četbou pokrokových německých a francouzských autorů. České národní uvědomění v ní vzbudil domácí učitel češtiny a pozdější její manžel Petr Mužák, jehož rodiště Světlá pod Ještědem poskytlo autorce pseudonym.
K formování názorů Karolíny Světlé rovněž podstatně přispělo její přátelství s Boženou Němcovou , která se jí stala vzorem cílevědomé emancipované ženy spisovatelky. Podobně nezůstala bez vlivu na Světlou ani literární tvorba a názory francouzské spisovatelky George Sandové. Po literárních počátcích v drobných prózách podnícených povzbudivým postojem přátel, Jana Nerudy a Vítězslava Hálka , a zejména po smrti jediného dítěte, našla Světlá naplnění svého života v intenzívní literární a kulturně organizační činnosti, zvláště v ženském hnutí (od r. 1871 spolupracovala v Ženském výrobním spolku). Bohatou námětovou oblast objevila za svých dlouhých letních pobytů v Podještědí.

Zamilovala si lid tohoto kraje pro jeho mravní kvality a svéráz, tak protikladný přetvářce a společenské konvenci pražského měšťanského prostředí. Krátké avšak hluboké přátelství s Janem Nerudou na začátku šedesátých let zanechalo rovněž trvalé stopy v jejím díle.

Světlá patří spolu s Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem k představitelům kruhu májového. První svou prózu Dvojí probuzení uveřejnila v almanachu Máj roku 1858. Svou další tvorbu, podobně jako její vrstevníci, publikovala také v různých časopisech té doby (Obrazy života, Rodinná kronika, Květy, Osvěta, Lumír, Zlatá Praha, Světozor, Ženské listy aj.). Od roku 1875 časem churavěla a některé své poslední práce už jen diktovala. Zemřela v Praze 7. září 1899.

Literární tvorba Světlé je velmi rozsáhlá a různorodá a časově objímá dlouhou dobu: zobrazuje život venkovského lidu a pražské aristokratické a měšťanské společnosti od 18. století až po druhou polovinu století devatenáctého. Velmi ráda se Světlá vracela látkově do období josefínského osvícenství a počátků národního obrození nebo revolučního roku 1848. Přes rozdílnost námětů a dobového rázu promítá autorka velmi často do osudů svých románových hrdinů, zvláště žen, vlastní životní zkušenosti: Tento autobiografický rys je pro Světlou příznačný.
Největší význam mají v tvorbě Světlé její povídky a romány s vesnickou tematikou. V lidových charakterech ještědského lidu spatřovala ztělesnění svého etického ideálu. V pěti objemných románech podala široký a barvitý obraz života lidu, hlavně jeho mravního charakteru. Středem autorčiny pozornosti jsou výjimečné mravní osobnosti; které silou své lásky a obětavosti bojují proti zlu, sobectví, touze po majetku, rozmařilosti nebo nelidskému vykořisťování panstvem, či konečně proti duchovní zaostalosti.

První v sérii ještědských románů je Vesnický román, vypravující o tragickém manželství, které rozbily majetkové a náboženské předsudky. Kříž u potoka je oslavou věrné, obětavé lásky zachraňující pobloudilého člověka před zkázou a vítězství nad rodovou kletbou. Tento román je pro myšlení Světlé příznačný tím, že zvláště zde, podobně jako ve většině jejích děl, je hrdinkou žena a že rozpor mezi láskou a povinností řeší spisovatelka ve prospěch obětavé povinnosti. V Kantůrčici naznačuje Světlá v duchu své "přírodní" filosofie, že příroda a upřímné srdce jsou moudřejší než papírové vzdělání. Román Frantina předkládá čtenáři pozoruhodné životní osudy svérázné prosté ženy, kterou autorka vykreslila jako typ ztělesňující náboženské a společenské názory lidových vrstev v Podještědí: Příběh o této "ženské rychtářce", která zabila svého milého, když zjistila, že je vůdcem lupičů, slyšela Světlá vypravovat mezi lidem. Také v románě Nemodlenec jsou zachyceny náboženské lidové proudy v severních Čechách na konci 18. století.

Vesnickou tematiku zpracovala Světlá rovněž v řadě povídek ze života ještědského lidu. Nejčastější je v nich rnotiv hluboké lásky, která neustupuje před žádnou obětí (O krejčíkovic Anežce) nebo která vítězí nad negativními povahovými vlastnostmi člověka (Lamač a jeho dcera) nebo končí tragicky při srážce se sobeckými peněžními zájmy (Divousové). Nejznámější z těchto povídek je Hubička, která se ve zpracování Elišky Krásnohorské o stala libretem ke stejnojmenné Smetanově opeře. V románech a povídkách s pražskými náměty se představuje především prostředí různorodé městské společnosti. Některé memoárové romány a povídky líčí osudy patricijských rodin z přelomu 18. a 19. století (První Češka, Několik archů z rodinné kroniky). Světlá se v nich nedovedla vyhnout některým romantickým zápletkám a intrikám, avšak za touto konvenční dekorací proniká kritické realistické zobrazení života měšťanských vrstev. 

Spisovatelka se také zamýšlí nad problémy národního obrození a dospívá k závěru, že jeho kořeny jsou v lidových.vrstvách, protože bohaté měšťanské rodiny se ve své honbě za bohatstvím germanizují. V prózách s historickou tematikou Poslední paní Hlohovská a Zvonečková královna líčí spisovatelka složitou problematiku josefínského osvícenství, zejména jak se projevovala v salónech šlechty a měšťanstva. Oba romány však nelze považovat za historické, neboť jsou příliš poplatné dobové zálibě nesené romantickými zvyklostmi a touhou po senzačnosti. Z próz zobrazujících život staré Prahy je nejlepší realistická povídka Černý Petříček, barvité líčení lásky dvou mladých lidí.

Světlá je tvůrkyní skutečného českého románu s výraznými psychologicky propracovanými hrdiny a dramatickým, ze života společnosti vytěženým dějem. Byl to významný pokrok oproti prozaikům starší generace (např. K. Sabinovi ) i jejím současníkům V. Hálkovi , G. Pflegru-Moravskému a jiným, kteří povětšině kupili jen jednotlivé scény spojené vnějším kompozičním rámcem s postavami jen vnějškově charakterizovanými. Společenské názory Karolíny Světlé byly však historicky ohraničeny tím, že nevybočovaly z hranic liberální ideologie. Domnívala se, že všechny sociální rozpory, jejichž existenci si dobře uvědomovala, jsou řešitelné společenskými reformami, šířením osvěty a demokratickou výchovou. To vedlo Světlou k odmítání a k hlásání myšlenek utopického třídního míru.

Literární dílo Světlé doplňují memoárové Upomínky a Z literárního soukromí, svědectví o životě autorky a tehdejší pražské literární společnosti.

Díla:
Romány: První Češka (1861), Vesnický román (1867), Kříž u potoka (1868), Kantůrčice (1869), Frantina (1870), Poslední paní Hlohovská (1870), Zvonečková královna (1872), Nemodlenec (1873), Miláček lidu svého (1882) Povídky: Dvojí probuzení (1858), Sestry (1859), Společnice (1859), O krejčíkovic Anežce (1860), Zamítání (1860), Láska k básníkovi (1860), Za májového večera (1860), Několik archů z rodinné kroniky (1862), Cikánka (1863), Ještě několik archů z rodinné kroniky (1863), Lesní panna (1863), Skalák (1863), Na úsvitě (1864), Lamač a jeho dcera (1864), Z tanečních hodin (1866), Rozcestí (1866), Večer u koryta (1870), Hubička (1871), Mladší bratr (1871), Černý Petříček (1871), Ten národ (1872), Námluvy (1872), Nebožka Barbora (1873), Okamžik (1873), Konec a počátek (1874), V zátiší (1878), Teta Vavřincová (1879), Divousové (1882), Z vypravování staré žebračky (1884), V hložinách (1885), Poslední poustevnice (1886), Josefů Josef (1887), Větrně (1888), Za starých časů (1889), U sedmi javorů (1890), Blázínek (1891)

 

zdroj: http://svet-literatury.wz.cz/autori/svetla.htm

Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011