Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Počátky jednotné měny

Rok 2002 přinesl do fungování Evropské unie nový a významný prohlubující integrační prvek - společnou měnu euro. Stejně jako při vzniku prvních společných evropských orgánů byl projekt jedné evropské měny spojován s obavami i nadějemi.

V Římských smlouvách (Smlouva o EHS, Smlouva o Euratom) z roku 1957 se o projektu jednotné měny hovoří minimálně. "Konjunkturní politika" a měnové kursy byly považovány za "otázky společného zájmu" (články 103 a 107). Měla být koordinována hospodářská politika. Společenství však v té době nedisponovalo žádným nástrojem, které by to umožňoval a procedury přijímání rozhodnutí o těchto otázkách byly nedostatečné. Rada EU o nich musela hlasovat jednomyslně a jak ukázala praxe, vlády se byly schopny shodnout jen na jediné věci, totiž že půjdou svojí vlastní cestou.

Smlouva o EHS o samotné měnové politice nehovořila, pouze odrážela skutečnost, že mezi členskými fungoval tzv. Brettonwoodský systém. Ten vázal všechny měny členských států na dolar a dolar na zlato, přičemž fluktuační pásmo jednotlivých měn vůči dolaru bylo velmi úzké.

Krátce po vytvoření EHS požádal Jean Monnet profesory Roberta Triffina a Pierra Uriho o vypracování hlavních zásad Evropského měnového systému. Triffin byl v mezinárodních měnových otázkách autoritou. Patřil mezi tvůrce Evropské platební unie, vytvořené v období Marshallovy pomoci s cílem obnovit v poválečné Evropě fungování systémů mezinárodních plateb. Triffinovy návrhy počítaly v první etapě existence Společenství nejdříve s vytvořením Evropského rezervního fondu. Budování měnové unie mělo být završeno zavedením jednotné evropské měny a založením evropské měnové instituce.

 

Monnetův Akční výbor pro Spojené státy evropské, který sdružoval leadery hlavních demokratických stran a odborů šesti členských států EHS, přijal Triffinův návrh na vytvoření rezervního fondu a podpořil ho ve své deklaraci z listopadu 1959 a z června 1961. Výbor dále navrhl vytvoření Evropského rezervního fondu jako prvního kroku k evropské měně a ke společné měnové politice, která umožní Společenství získat patřičný vliv na mezinárodní měnový systém, stejně jako to umožňuje společná obchodní politika v případě světového obchodního systému.

Výbor také poukázal na to, že Velká Británie (usilovala o vstup v roce 1961) by již mohla v případě přijetí předpokládaných návrhů vstupovat do "hospodářské a měnové unie“. Monnet, který viděl v možném členství Británie možnost posílit celé Společenství, byl také prvním, kdo vyhlásil politiku "prohlubování" současně s "rozšiřováním", která se posléze stala trvalou součástí úvah o rozšíření Společenství.

Evropská komiseroce 1962 předložila ve svém Akčním programu pro druhou etapu zásadní návrhy na měnovou integraci. Program předpokládal do konce přechodného období zavedení pevných devizových kurzů mezi měnami členských zemí a vytvoření evropské rezervní měny. Mezitím měly být uskutečněny některé skromnější kroky. Mezi ně patřily konzultace o měnové politice, vzájemná pomoc při problémech s platební bilancí, další liberalizace pohybu kapitálu nad rámec již dohodnutých opatření a ustavení výborů, které by měly tuto spolupráci usnadňovat.

Tlaky na měnovou koordinaci zemí EHS se zvyšovaly již od 50. let také kvůli problémům uvnitř brettonwoodského systému. V roce 1961 způsobil např. deficit americké platební bilance vedoucí k oslabení dolaru krizi na trhu zlata. Další znepokojení nad fungováním mezinárodního měnového systému přinesla revalvace německé marky a nizozemského guldenu v r. 1961. Triffin upozorňoval na skutečnost, že s rostoucí integrací obchodu se projeví také větší nutnost koordinace hospodářské a měnové politiky. Ta by umožnila držet rovnováhu mezi členskými zeměmi. Tyto úvahy vedly tehdy myšlence na optimální měnovou oblast, založené na názoru, že pro vysoce závislé ekonomiky budou přínosy z měnové unie vyšší než ztráty.


Wernerova zpráva a vytvoření paralelní měny


60. léta však prohlubování ani rozšiřování Společenství příliš nepřála. Proti byl především francouzský prezident Charles de Gaulle. Byl to právě on, kdo v roce 1963 jednostranně přerušil jednání o vstupu Velké Británie do Společenství. I přesto byl ale z podnětu Evropské komise v roce 1964 založen Výbor guvernérů centrálních bank. Zpočátku měl jen konzultativní charakter. Guvernéři se scházeli 1x měsíčně v Basileji, kde projednávali společné zájmy centrálních bank. K 1. červenci 1968 došlo k významnému integračnímu posunu vpřed - byla zrušena cla uvnitř Společenství a zavedeny vnější celní tarify. Vytvoření celní unie znamenalo, že žádný stát nemůže stanovit vlastní cla při dovozu zboží ze třetí země. V první etapě se společná cla vztahovala na průmyslové zboží, od 1. ledna 1970 pak také na zemědělské výrobky.

Nové naděje na další kroky k hlubší integraci přišly s nástupem Georgesa Pompidoua do prezidentského úřadu ve Francii a Willyho Brandta do křesla německého kancléře.

V roce 1969 se v Haagu konal vrcholný summit představitelů EHS. Výsledkem setkání bylo stanovení jasného cíle - vytvoření měnové unie. Na schůzce o rok později se Rada dohodla, že v cílové etapě měnové integrace by měla existovat společná měna.

Každý chtěl ale k tomuto cíli směřovat jinak. Francouzi podporovali cestu trvale fixovaných devizových kursů a nekladli takový důraz na předchozí koordinaci hospodářské politiky. Vycházeli z představy, že budou-li jednou stanoveny mezi měnami pevné kurzy, budou se jim muset hospodářské politiky přizpůsobit, aby dosáhly rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami. O tomto přístupu se také hovořilo jako o "teorii lokomotivy": nejprve jednotná měna jako tažný kůň vývoje konvergence (spolu s Francií, ho podporovala Belgie a Komise).

Naopak Němci viděli v definitivním stanovení parity devizových kurzů konečný cíl měnové integrace, kterému mělo předcházet dosažení rovnováhy mezi jednotlivými ekonomikami na základě harmonizace hospodářských politik. Podle jejich názoru by stanovení pevných devizových kurzů hned na počátku vystavilo vztahy mezi zeměmi nadměrnému tlaku. Na základě zkušenosti dvou poválečných hyperinflací se přirozeně obávali zejména toho, že předčasné spojení s ekonomikami s vyšší inflací by oslabilo jejich schopnost takové inflaci zabránit.

Německý ministr financí Schiller navíc tvrdil, že pro zajištění dostatečně efektivního rámce pro měnovou unii by bylo potřeba doplnit Smlouvu o EHS ve smyslu většinového hlasování o těchto otázkách v Radě a v zájmu demokracie by bylo potřeba přesunout také některé pravomoci na Evropský parlament. Tento přístup, podporovaný vedle Německa Nizozemím, byl označován jako korunovační teorie: nejprve hospodářská konvergence, potom jednotná měna. Tento zřetelně federalistický koncept nebyli však ochotni přijmout ani de Gaullovi následovníci.


Protože nebylo možné se shodnout na dalším postupu, byla vytvořena pracovní skupina pod vedením ministerského předsedy Lucemburska Pierra Wernera. Jejím úkolem bylo vypracování analýzy stávajících názorů a nalezení sporných otázek v budování měnové unie. "Wernerova zpráva“ definovala atributy hospodářské a měnové unie: neodvolatelná konvertibilita měn členských zemí, volný pohyb kapitálu a pevně stanovené devizové kurzy mezi měnami členských zemí, nebo náhrada jednotlivých měn měnou jednotnou. Tohoto cíle mělo být dosaženo nejdříve v roce 1980. I přesto, že byla zpráva z obavy z reakce Francie velmi opatrná, narazila v zemi galského kohouta z důvodu obavy ztráty národní identity na tuhý odpor. Po dlouhých diskusích se Rada v zásadě shodla na etapovitém budování hospodářské a měnové unie - první etapa měla koncepci experimentálně ověřit, a pokud jde o zbytek, nikdo se k ničemu nezavázal.

Experiment však skončil zásadním neúspěchem. Snaha o udržení devizových kurzů měn členských zemí s užším rozpětím přišla bohužel v době vážné krize mezinárodního měnového systému. Ta vedla k rozpadu bretton-woodského měnového systému a vyspělé země se tak vrátily k systému plovoucích kursů.

Další pokus podniklo Společenství v roce 1972. Rada v březnu dohodla, že měny členských zemí budou fluktuovat v rozmezí +/-2,25 % od své parity k dolaru ve srovnání s rozmezím 4,5 %, které přijaly ostatní členské státy Mezinárodního měnového fondu. Toto uspořádání je známé pod názvem "had v tunelu“ jako jednoduchá charakteristika toho, že užší rozpětí se vlastně pohybovalo uvnitř rozpětí širšího.


V březnu 1973 dochází k uvolnění pevného kurzu US dolaru, čímž "tunel", tvořený maximálním rozpětím jeho směnného kurzu přestává existovat. Mechanismus "směnného hada" však přetrvává dalších sedm let a to vytvořenou formou vnitřní evropské dohody směnných kurzů za účasti jak členských, tak i nečlenských zemí. Období "směnného hada" se vyznačovalo všeobecným kolísáním měn zúčastněných států, jakož i jejich dočasným nebo trvalým opouštěním tohoto mechanismu (Velká Británie, Francie). Přesto se v této fázi vytváří základy postupů vzájemné spolupráce, v nichž je zužování fluktuačního pásma přijímáno jako jasný indikátor měnové integrace.

Jedním z důsledků tohoto nepříznivého vývoje byly opětovné úvahy o optimální měnové oblasti. Jedna skupina názorů, reprezentovaná neoklasiky, se klonila k názoru, že rozdíly v hospodářských výsledcích zemí jsou způsobeny hlavně rozdílnou makroekonomickou politikou. Konvergence, nutná k vybudování hospodářské a měnové unie, je tedy z tohoto pohledu věcí politické vůle. Optimální měnová oblast by byla ta, v níž by se vlády rozhodly provádět politiku vedoucí ke stabilitě.

Další skupina názorů tvrdila, že rozdíly v ekonomických výsledcích jsou způsobeny rozdílnými strukturami ekonomik, zejména na trzích práce. Faktory jako síla a chování odborů vedly v jednotlivých zemích k rozdílnému sklonu k inflaci, a dokud budou tyto výrazné rozdíly přetrvávat, nebude možné dospět k trvalému stanovení kurzů mezi měnami či k vytvoření jednotné měny.

Tento způsob uvažování vedl k návrhu přiblížit se k měnové unii vytvořením paralelní měny, která by fungovala vedle měn jednotlivých zemí jak pro oficiální účely, tak ve funkci rezervní měny a prostředku pro zúčtování i na soukromé devizových a kapitálových trzích. Její význam by postupně rostl, jednotlivé ekonomiky by se na její používání adaptovaly a nakonec by mohla nahradit měny členských zemí jako jednotná měna. Tuto myšlenku převzala také Komise a v Evropském měnovém systému vytvořeném v r. 1979 začala některé z těchto funkcí plnit Evropská měnová jednotka (ECU).

 

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí

Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011