Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Proč musel zemřít inženýr Diesel

Co je to diesel, ví snad každý - bez naftového pohonu si současný svět ani nejde představit. Život muže, po kterém se jeden z nejrozšířenějších typů motorů jmenuje, ale dodnes zahaluje nejedno tajemství. Největším z nich je jeho záhadné zmizení v Lamanšském průlivu.

V říjnu 1913 vytáhla posádka holandské rybářské lodi Coertsen z vod Severního moře podivný úlovek: tělo muže starého něco přes 50 let. Prohledali mu kapsy, dali stranou doklady i osobní drobnosti a znovu jej vrátili do mokrého hrobu - na malé plachetnici nebylo místo pro mrtvé. Mimoděk se tak postarali o jednu velkou záhadu historie.

Jenže v té době na řešení záhad nebyl čas. Do vypuknutí první světové války chyběly už jen měsíce a muž z hlubin v ní posmrtně sehrál významnou úlohu. Pokud ovšem byl tím, za koho jej považovali. Jisté je jen jedno: doklady nalezené u ­mrtvoly zněly na jméno Rudolf Christian Karl Diesel.

Sluneční motor

Rod Dieselů pocházel z bavorské rodiny, která se v 19. století usadila v Paříži. Tam se knihaři Theodoru Dieselovi a jeho ženě Elise narodil 18. března 1858 syn, který už od dětství udivoval technickými sklony, výtvarným i hudebním nadáním a skvělými výsledky ve škole - ale také nemluvnou, uzavřenou povahou a přecitlivělostí. Pohodu spořádané rodiny přerušila prusko-francouzská válka, během níž byli rodiče nuceni emigrovat do Anglie, zatímco syna poslali dostudovat do Německa. Střední průmyslovou školu dokončil v Augsburgu, k ní pak ještě přidal Královskou bavorskou polytechniku v Mnichově, kterou absolvoval roku 1880. Vrátil se do Paříže a tam se o tři roky později oženil. Ještě předtím přijal místo v podniku na výrobu chladicích zařízení, který patřil jednomu z jeho bývalých profesorů Carlu von Lindemu.

Von Linde už na univerzitě odhalil Dieselův mimořádný talent a poskytl mu podmínky pro vynalézání a konstrukci nových strojů. Brzy se orientoval především na vývoj tepelného stroje, který by měl vyšší účinnost než tehdy běžný parní pohon, jenž dokázal zužitkovat jen zhruba 10 procent energie ukryté v palivu. Diesel nejdřív zkoušel vodu nahradit čpavkem, který vře při nižší teplotě, při jedné z nehod ho ale tato těkavá látka málem připravila o život. Zareagoval tím, že podal patent na plynové granáty - a zaměřil svou pozornost jiným směrem: zkonstruuje jednoduchý, účinný tepelný stroj s přímým spalováním.

Mezitím se von Linde i se svým podnikem a Dieselem přestěhoval do Berlína a práce na novém motoru pokračovaly. Vynálezce zkoušel ledacos, včetně uhelného prachu a dnes populárního pohonu rostlinnými produkty nebo sluncem, kdy záření ohřívalo pracovní látku s nízkým bodem varu. Roku 1892 Diesel přihlásil patent na jednoduchý účinný naftový motor, který nepotřeboval elektrické zapalování a o rok později začal testovat prototyp. Pravidelného chodu bez explozí a s uspokojivou účinností se mu podařilo dosáhnout až po několika letech usilovné i nebezpečné práce. Na světě tak byl konečně motor, který mohl nahradit páru.

První Dieselovy motory byly velká a těžká monstra, která se hodila jen do továren. Další léta vylepšování však vedla k jejich zmenšení, a tak brzy začala nafta vytlačovat páru také z lodí a lokomotiv. A z ponorek. To už byla světová válka na spadnutí.

Zrození postrachu oceánů

Na přelomu 19. a 20. století měla za sebou válečná ponorka vývoj trvající víc než jedno století. Ustálila se tehdy do podoby ponorné lodi, tedy plavidla, které pluje převážně na hladině a pod vodu se uchyluje jen krátce při plnění bojových úkolů. Když je nad hladinou, pracuje spalovací motor a současně se dobíjí akumulátory. Ty přijdou na řadu v ponořeném stavu, protože elektromotor ke svému chodu nepotřebuje kyslík. Akumulátory ovšem nevydrží dlouho, a tak je třeba se vynořit a zase nastartovat tepelný motor.

Tehdejší ponorky pro plavbu na hladině používaly buď parní stroj, nebo petrolej či benzin. Všechny tyto pohonné hmoty ovšem způsobovaly problémy: parní ponorce trvalo až desítky minut, než uhasila kotle, utěsnila komíny a mohla se ponořit. Benzin a petrolej zase uvolňovaly výpary, které mohly otrávit posádku nebo způsobit výbuch. Bojová hodnota takového plavidla byla minimální.

 

Na rozdíl od Francie, USA a Ruska se proto Německo do stavby ponorek dlouho moc nehrnulo. To se ale rázem změnilo v okamžiku, kdy vznikl Dieselův motor. Byl jednoduchý, spolehlivý, účinný, s nízkou spotřebou paliva, které nevybuchovalo. Cesta k pověstným U-bootům děsícím nepřátele Německa v obou světových válkách se otevřela.

V té chvíli Rudolf Diesel nabyl na ceně. Její skutečnou výši si ale tehdy možná nedokázal do všech důsledků uvědomit ani on sám. V prvním desetiletí nového století už byl bohatým a ctěným mužem. Současně se mu ale nelíbilo, jak se Německo bezhlavě žene do konfliktu s Anglií, kde nalezli domov jeho rodiče, a Francií, kde se narodil.

Na počátku září roku 1913 dostal Diesel nevinně vyhlížející dopis od svého anglického přítele George Cerelse: bylo to pozvání k přátelské návštěvě. Diesel pozvání přijal a večer 29. září v Antverpách nastoupil na palubu parníku Dresden mířícího do Londýna. Nechal si odnést věci do své kajuty a vyslovil přání, aby ho vzbudili ráno ve čtvrt na sedm.

Ráno byla kajuta prázdná. Rudolfa Diesela už živého nikdo nespatřil. Na palubě údajně zůstal jen jeho klobouk a pečlivě složený kabát. Tisk obratem přišel s teorií o dobrovolném odchodu ze světa. K dispozici byl i motiv: údajná hráčská vášeň a dluhy. Nechyběly ale ani pochybnosti.

Pod falešnou identitou?

Existuje dost svědectví o tom, že před svou poslední cestou se Rudolf Diesel choval podivně. Náhle prý začal mít zájem o romány s detektivní či špionážní zápletkou, které nikdy předtím nevyhledával, a nejen to - sám podle vzoru jejich hrdinů jednal. Spálil své dokumenty a korespondenci, několikrát změnil trasu cesty z Německa do přístavu v Antverpách, na lodi se do knihy cestujících patrně zapsal pod jiným jménem, protože to jeho v ní nefigurovalo. To není jednání člověka, který se připravuje na dobrovolný odchod z tohoto světa. Tak se na­opak chová, kdo se bojí, že ho chce o život připravit někdo jiný.

Jako nejpravděpodobnější pachatel případné vraždy bývá označována německá tajná služba. Talentovaný vynálezce s mnoha strategicky cennými patenty měl hodnotu vyčíslitelnou počtem všech lodí, které v následujícím světovém konfliktu potopily německé U-booty. Na dně moře císaři jistě škodil méně než v britských službách.

V nedávné době se objevily i jiné spekulace. Podle nich Diesel se svými snahami postavit motor na slunce či rostlinný olej škodil tehdejším uhelným a ropným magnátům.

Pravděpodobnější se však jeví možnost, že Diesel v Lamanšském průlivu ve skutečnosti nezemřel. Podle jedné z verzí přijal nabídku Britů ke spolupráci a pod novou identitou dál pracoval na svých vynálezech. Inscenace sebevraždy pak mohla být dílem britské tajné služby. Nalezení a opětovné ztracení mrtvoly s vynálezcovými doklady v kapse do této teorie docela pěkně zapadá.

Nápadné je, že krátce po Dieselově zmizení proběhlo v Berlíně soudní přelíčení "pro zradu vojenských tajemství a úplatky" v Kruppově firmě. O jaká tajemství šlo, pochopitelně nikdo neuvedl, Krupp však byl jedním z těch, kdo Diesela financovali. Dost dobře tedy mohlo jít o únik informací týkajících se pohonu císařských ponorek a zmizení jejich nositele.


zdroj: http://digiweb.ihned.cz/c1-43903600-proc-musel-zemrit-inzenyr-diesel

Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011