Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Studená válka

Hlavním cílem této práce je zmapovat vývoj studené války od jejího počátku v roce 1945 až po její konec v roce 1991. Dále bych se chtěl v této práci zaměřit na politické rozdělení světa v tomto období, na různé válečné konflikty s tímto jevem spojené a v neposlední řadě na samotné vysvětlení pojmu „studená válka“. Toto téma jsem si vybral, protože se zajímám o konflikty 20. století a chtěl jsem rozebrat a zanalyzovat válku, která stojí za několika válečnými konflikty minulého století. Nejvíce bych se v této práci chtěl zaobírat problematikou „kubánské krize“, která je svým způsobem specifická a jedinečná a také vietnamskou válkou.
Pojem "Studená válka"

Ještě před tím než začnu psát o studené válce samotné, bylo by dobré se zmínit o samotném pojmu. Studená válka byla nevojenským mocenským konfliktem mezi demokratickým společenstvím soustředěných kolem Spojených států a východním blokem reprezentovaným Sovětským svazem. Studená válka se odlišovala od ostatních konfliktů hlavně tím, že byla konfliktem totálním, ať už šlo o její rozsah čí cíle jejich účastníků. I přesto, že tato válka vznikla z počátku jako konflikt o Evropu, byla v tom pravém slova smyslu konfliktem globálním, která zasáhla v podstatě všechny země světa. V neposlední řadě byla studená válka válkou ideologickou, kde na jedné straně stály demokratické státy a na straně druhé státy komunistického režimu.



Studená válka se projevovala vzájemnou nedůvěrou, podezíravostí a nedostatkem snahy o oboustranné porozumění. Několikrát se vyhrotila natolik, že výrazně vzrostly obavy z možného vypuknutí třetí světové války, ve které by s velkou pravděpodobností došlo k hromadnému nasazení jaderných zbraní. V období let 1947 až 1991 vyústila studená válka až v některé lokální konflikty jako třeba Korejskou válku, válku ve Vietnamu nebo invazi do Afghánistánu. Obě velmoci se těchto konfliktů účastnili jen jako podpůrné země a nikdy spolu neválčily v přímém ozbrojeném konfliktu. Nejblíže k tomu měly obě mocnosti v období kubánské krize.

Jaltská konference

Jaltská konference je často citovaná jak začátek studené války. Toto setkání "velké trojky" v bývalém paláci cara Mikuláše na jižním břehu Černého moře se konal 4. – 11. února 1945. Stalinova armáda dosáhla řeky Odry a tím byl připravený finální útok na Berlín, ale Stalin 3. února nařídil Zhukovovi, aby počkal s útokem, zatímco konference zasedala. Jeho obsazení Polska bylo kompletní, a on se stal velitelem největší armády v Evropě, velel 12 miliónům vojákům ve 300 divizích oproti tomu Eisenhower měl k dispozici 4 miliony mužů v 85 divizích, se kterými byl ješte pořád na západ od Rýna. Strategické bombardování zdevastovalo německá města a poslední nedotčené významnější město Drážďany v Německu mělo být zničeno 13. února, kdy na něj Churchill poslal své bombardéry. Roosevelt se zdál být slabý a unavený na snímcích z Jaltské konference.


Za dva měsíce, mohl být mrtvý na následky silného krvácení do mozku. Jeho lékař, Dr. Howard Bruenn napsal, že ačkoliv Roosevelt trpěl vysokým krevním tlakem, tak to nemělo žádný vliv na jeho rozhodování během konference. Kritici nařkli Roosevelta z takzvaného "tajného prodeje" východní Evropy Stalinovy. Mocnosti se dohodli na demilitarizaci Německa, to mělo být oproti původnímu plánu rozděleno na čtyři částí a jedná část měla připadnout i Francii, která tím získala místo v Kontrolní komisi.


Dále se státníci dohodli na reparacích, které mělo Německo platit. Konkrétně se jednalo o 22 miliard dolarů, z čehož půlka mělo připadnout Rusku. Dále měla v Polsku vzniknout prozatímní vláda, ve které by měl zastoupení i nekomunistický odboj a zástupci londýnské exilové vlády. Toto rozhodnutí bylo v podstatě porážkou Britů a Američanů, protože prakticky znamenalo jen doplnění loutkové lublinské vlády, řízené z Kremlu. Původní požadavek o odvolání této lublinské vlády, se u Stalina nepodařilo prosadit. Výsledky Jaltské konference byly později kritizovány za to, že se jednalo o osudech mnoha států bez jejich faktické účasti a také za to, že Roosevelt s Churchillem nedokázali více prosadit své zájmy.

 

Závody ve zbrojení

Nukleární závody ve zbrojení byly typické právě pro studenou válku. Mnoho lidí se obávalo kam až studená válka může zajít víru, že čím více jaderných zbraní jste měli, tím více silnější jste měly pozici. Amerika i Rusko masivně budovali své jaderné arzenály. Svět se velmi změnil, když Spojené státy v roce 1952 odpalili první vodikovou bombu.Tato bomba byla menší než ta co byla svržena na Hiroshimu a Nagasaki, ale byla 2500 krát silnější. Rusové vyprodukovaly vodíkovou pumu v 1953 a svět se stal přes noc nebezpečnějším než kdy jindy.Nicméně, nebylo vyloučeno, že strašlivá síla těchto zbraní a obavy z toho co by mohli způsobit, mohli zastavit nukleární válku.

USA zkonstruovali bombardér B52, který mohl letět až 6,000 mil a mohl pojmout solidní množství vodíkových pum. Takový vývoj si vyžádal masivní finanční podporu ze strany vlády. Spojené státy si to za daných okolností mohli dovolit, nikoliv však Rusko. Proto se Rusko soustředilo na výrobu větších bomb, které byly daleko více cenově příznivé. Zdrcující úder zasadil USA Sputnik 1, protože to znamenalo konec amerických nadějí ná úplné zničení SSSR beze ztrát. Sověti mohli od této doby vymazat veškerou údernou sílu USA do půl hodiny.


Spojené státy museli ihned zareagovat. Za několik měsíců byl vymyšlen systém obrany zvaný "Defence and Early Warning systém", který měl chránit celé území USA před jakýmkoliv útokem ze vzduchu. Na konci padesátých let, americké výzvědné služby zjistily, že kdyby došlo k ruskému jadernému útoku, 20 milionů Američanů by zemřelo a 22 milionů by bylo zraněných. Během šedesátých let, Rusové vkládají většinu peněz do produkování více řízených střel bez ohledu na kvalitu, zatímco Amerika postavila méně, ale o mnoho kvalitních řízených střel - atlasy mohly dolétnout 5,000 mil rychlostí 16,000 mílí za hodinu. V roce 1961, už bylo na světě dostatek bomb na zničení celé Země. Navzdory tomu byl kladen ohromný důraz na nové zbraňové systémy takzvané mobilní zbraňové systémy, které byli ukryté pod zemí. V roce 1960 byla vypuštěna na otevřené moře první jaderná ponorka Polarit, která nesla 16 nukleárních střel. Každá řízená střela nesla čtyři hlavice raket, které mohli být zaměřeny na různé významné cíle po celém světě. Tím pádem nesla každá ponorka 64 nukleárních hlavic schopných k odpálení. V roce 1967 testovala i Čína svou první vodíkovou pumu.

Stav jednotlivých armád k roku 1963: Vojáci : NATO 2.6 milionu. Varšavský pakt 4 milionu Tanky : NATO 13000. Varšavský pakt 42500 Dělostřelectvo : NATO 10750. Varšavský pakt 315000 V šedesátých letech vznikla teorie, že pokud by Rusko zaútočilo určitou silou na západní mocnosti, ty by mu to oplatili stejnou měrou. Vítěz by z tohoto konfliktu nevzešel, proto se žádná ze stran do ničeho nepouštěla. V roce 1981 měla USA 8000 jaderných hlavic a SSSR 7000 jaderných hlavic. V roce 1981 měla USA 4000 letadel schopných doručit nukleární bombu. Rusko jich mělo 5000.V roce 1981 byly výdaje na obranu USA 178 miliard dolarů. V roce 1986, už to bylo 367 miliard dolarů. 1986, bylo odhadem na celém světě 40000 nukleárních hlavic raket. Pro srovnání je to jako milion bomb, které spadlo na Hirošimu.


Kubánská krize

Začátek krize

Události vedoucí k vypuknutí karibské krize se začali odehrávat už v roce 1952, když se k moci na Kubě dostal bývalý prezident Fulgencio Batista. Téměř okamžitě se vytvořila opozice proti jeho vládě. Zformovala se do Hnutí mládeže století (Hnutí 26. července) do jejichž čela se postavil mladý levicově orientovaný právník Fidel Castro, který za vyvíjení opoziční činnosti byl i ve vězení. Castro poté odešel do mexického exilu, odkud v roce 1957 začal organizovat partizánskou válku proti režimu na Kubě. V roce 1959 povstalci zvítězili a dočasným prezidentem se stal Manuel Urrutia. Fidel Castro zaujal pozici velitele ozbrojených sil. Tam ale nevydržel dlouho. Už 17. února 1959 byl Castro jmenovaný předsedou nové reorganizované vlády. Nová vláda od začátku bezvýhradně podporovala nejchudší obyvatelstvo. Jedním z prvých rozhodnutí bylo zvýšení nejnižších mezd a snížení cen léků, elektřiny a dalších položek.


Od začátku ve vládě vzrůstal vliv komunistické strany. V listopadu 1959 dokonce Castro ostře zasáhnul proti pravicovým odpůrcům komunistické strany (např. jeden z důstojníků Hubert Matos byl odsouzený na dvacet roků vězení za svojí kritiku komunistické strany). Hlavním důvodem Castrových zásahů proti nesouhlasným postojům však nebyla přímo sympatie s komunisty - Castro se obával spojeni vnitřní opozice s exilovými organizacemi, u kterých aktivita výrazně narůstala. Castrova vláda mezitím stále víc zasahovala do soukromého sektoru hospodářství (např. uvalila vysokou daň na těžbu ropy).

Tyto opatření se kubánských firem výrazně nedotkly, dotkly se ale amerických firem, které z časti podnikali na Kubě. Spojené státy se ihned rozhodly pro odvetné opatření a začaly blokovat obchod s Kubou. Nebylo to příliš šťastné řešení - odstartovaly tím totiž kubánský příklon k Sovětskému svazu a přiřadili jim tak úlohu v bipolárním rozdělení světa. V dubnu 1960 ukončili Spojené státy všechnu svojí pomoc Kubě a o měsíc na to navázala Havana oficiálně diplomatické a obchodné vztahy s Moskvou. Kuba zároveň přestala dodávat cukr do Spojených států a skončila tak svou úlohu zásobárny cukru. Sovětský svaz potom začal masivně podporovat Kubu. Poskytl jí úvěr v hodnotě 100 milionů dolarů na nákup zbraní. Obě velmoci potvrdily začátek nových sporů posílením svých vojenských pozicí.

V listopadu 1960 například Spojené státy posilnili všechny své vojenské pozice v oblasti Antil. Dalším krokem obrany proti jakémukoliv americkému vlivu bylo znárodnění kubánských podniků, což zřejmě utvrdilo Američany v odhodlaní zničit Castrův režim. Definitivně se to potvrdilo 19. listopadu 1960, kdy Spojené státy z Havany odvolali svého velvyslance a úplně zablokovali vývoz amerických produktů na Kubu. Všemi těmito opatřeními, ale jenom prohlubovali vztahy mezi Moskvou a Havanou a posilňovali pozici Kuby jako "předsunuté hlídky" SSSR na západní polokouli. Tato úloha Kuby byla potvrzená, když 3. ledna 1961 došlo k přerušení diplomatických vztahů mezi Havanou a Washingtonem. Spojené státy svojí reakcí na kubánskou hospodářskou reformu nedali Castrovi prakticky jinou možnost než se ještě více "spřátelit" s Ruskem. Fakt, že jediná obrana proti politice USA vede přes SSSR, přivedlo Castra k akceptovaní komunismu, i když sám nebyl vyznávačem marxismu a s kubánskými komunisty měl nejeden konflikt.


Útok na Kubu

Po tomto Castrovu rozhodnutí o znárodnění začaly Spojené státy organizovat tajné operace a opatřeni proti havanské vládě. Například začali s podporou kubánského exilového hnutí. Opatření vyústili 16. dubna 1961 až do útoku proti Kube - po něm měli následovat dva nálety, ale rozhořčená reakce světové veřejnosti donutila prezidenta Kennedyho svoje rozhodnutí stáhnout. Castrovo milice tak Američany lehko porazili a Castro dostal příležitost dokončit na Kubě totalitní model politického systému. 

To také udělal založením Jednotné revoluční organizace (ORI), která spojovala do té doby samostatné politické subjekty (Hnutí 26. července, Lidovou socialistickou stranu atd). Ještě před tímto útokem, 13. května 1961, americká vláda se otevřeně distancovala od latinskoamerických diktatur (i když byli jinak Spojené státy vůči sociálně slabým zemím velmi štědré a vstřícné). I pře ze všechny neshody kubánští činitelé, především Ernesto "Che" Guevara a Fidel Castro, několikrát naznačili možnost uvolnění vazeb se sovětským svazem a ochotu "rozmrazit" vztahy mezi Havanou a Washingtonem.

Kennedyho vláda ale na tyto náznaky nereagovala a posunula tak Kubu opět blíž k Sovětskému svazu. Začátkem roku 1962 se Castro dokonce demonstrativně přihlásil k ideologii marxizmu-leninizmu čímž však ztratil podporu některých jihoamerických států a na lednovém sjezdu OAS (Organizace amerických států) z něj byla Kuba v podstatě vypovězená jako figurka komunistického bloku. O nekolik dní později, 3. února, uvalili Spojené státy embargo na veškerý obchod s Kubou, zanedlouho byla Kuba dokonce vyloučená z Hospodářské a sociální rady OAS a jiných sdružení a rad OAS (navíc byla ustanovená komise, která měla za úkol dozor nad dodržováním všech sankcí vůči Kubě). Spojené státy začali intenzivněji vyzbrojovat (ze siláckých řečí Nikity Chruščova totiž Kennedy nabyl dojem, že Sovětsky svaz je o mnoho silnější než v skutečnosti byl).

Rozmístění sovětských raket

Mezitím se v Moskvě zrodila operace Anadyr, jejíž naplní byl projekt vybudování sovětských základen na Kubě - plán byl myšlený jako odpověď na rozmístěni amerických střel v Turecku a v Itálii. Na jaře 1962 se o operaci definitivně rozhodlo a v květnu na Kubu vyrazila sovětská delegace, jejichž úlohou bylo vyjednat souhlas od kubánské vlády. Souhlas dostala bez váhání, jednohlasně a v červnu už Chruščov potvrzoval sestavu velitelského sboru pro tuto operaci. Na Kubu byla zároveň vyslána další sovětská delegace, která s Havanou uzavřela sovětsko-kubánskou vojenskou smlouvu. Od 12. července začal přesun vojenského materiálu a personálu na Kubu. Právě v ten okamžik to už věděla americká rozvědka. Washington totiž o dění na Kubě dostal informace až koncem září. První varováni, jako reakci na tyto informace, dostala Moskva 4. října 1962, zároveň Spojené státy povolaly do akce 150 tisíc vojáků. 


Pro výstrahu Chruščov odpověděl vyhlášením, že na Kubě nejsou umístěné žádné sovětské rakety. V tu chvíli už, ale rakety na Kubě byli. O necelý měsíc později založil John Fitzerald Kennedy, na základě pozorovaní průzkumných letadel, zvláštní skupinu CIA zabývající se jen Kubou. V stejném čase se uskutečnilo zasedaní Valného shromážděni OSN, na kterém kubánsky prezident Osvaldo Dorticos Torrado reagoval na kritiku militarizace vyhlášením, že země jen reaguje na hrozbu vnější agrese. 16. října 1962, prezident Kennedy dostal snímky sovětských základen na Kubě. Okamžitě svolal schůzku se svými poradci, na které se řešila otázka možného zásahu, jeho charakter a také možná rizika. Dva dny poté měl John F. Kennedy k dispozici další záběry Kuby. Celkem zřetelně se z nich dal rozpoznat rychlý postup sovětských prací. Podle vědecké analýzy, nové ozbrojování "ostrova svobody" ohrožovalo celých 80 milionů Američanů.


Znova, tentokrát naléhavěji, diskutoval americký prezident se svými poradci o možnostech obrany proti takovému druhu ohrožení a sovětských reakcích na tyto opatření. Ještě v ten den, v 17 hodin mistního času, se Kennedy střetnul se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Na střetnutí Gromyk vznesl požadavek, aby Spojené státy přestali ohrožovat Kubu a zároveň konstatoval, že Sovětský svaz Kubě jenom pomáhá s modernizací hospodářství a poskytuje jí jenom malé množství obranných zbraní. O raketách se na střetnutí nebavili, protože se o nich Gromyk samozřejmě nehodlal bavit a Kennedy byl tak zaskočený, že na to toto téma v podstatě zapomněl.

 

Námořní blokáda a vyhrocení situace

Spojené státy se nakonec, přes všechny dohady, rozhodli reagovat na ohrožení námořní blokádou Kuby. Bylo rozhodnuto, že to bude jen čistě vojenská blokáda a Spojené státy budou útočit jen v případe porušení tohoto opatření. První vojenské opatření začali 22. října 1962 v poledne. V ten samý den v 19:00 vystoupil Kennedy v televizi a rozhlase - ve svém projevu vysvětloval občanům následující akci, která začala 24. října v 10:00. Den před tím se Rada OAS usnesla na ukončení dodávky zbraní na Kubu. Zároveň začali kubánské jednotky obléhat Guantanamo a v zemích Varšavské smlouvy začala mobilizace. Před polednem 23. října dorazila do Washingtonu odpověď na chystanou blokádu. Moskva se v ní celkem pochopitelně postavila proti akci Spojených států a označila jí za ohrožení světového míru a zasahování do cizích záležitostí.

Po započetí blokády se sovětské lodě zastavili na hranici blokády některé se obrátili nazpátek, tankery podle dohody mohli přejít. Na území Kuby však nadále probíhala kompletace už dovezených raketových systémů. V severní Americe začali preventivní opatření jako např. otevírání krytů, poplašná cvičení ai., zároveň se začala velká nákupní horečka, vláda Spojených států zvažovala také embargo na dovoz ropy na ostrov a také začala mobilizovat jednotky v Západním Berlíně. Obávala se totiž, aby se konflikt nepřenesl i na tuto oblast. Dva dny poté Chruščov poprvé přiznal existenci raket na Kube a také poprvé naznačil možnost určitého kompromisu.

O den předtím totiž vznesl základní požadavek stáhnutí amerických raket z Turecka a Itálie. Ten samý den, teda 27. října, bylo nad Kubou sestřelené americké průzkumné letadlo. To mělo za následek další rozhořčený list adresovaný Nikitovi Chruščovovi, ve kterém se Kennedy rozčiloval nad sestřelením letadla a pokračující výstavbou sovětských základen na Kubě. V tomto listu Kennedy definitivně vyhlásil, že jeho snaha o mírové řešení končí a dal Sovětskému svazu jasné ultimátum, ve kterém žádal stáhnutí sovětských raket do 48 hodin. Zároveň uvedl, že jestliže se tak stane, Spojené státy upustí od blokády Kuby a budou garantovat její bezpečnost.


Konec krize

Chruščov odpověděl 28. října dopoledne - jeho odpověď byla šokující pro Kubu a úlevou pro zbytek světa. Chruščov souhlasil se stáhnutím raketových zbraní z Kuby. Hned další den byly nařízené demontážní práce. Tímto souhlasem se studená válka stala znovu "studenou" a hrozba jaderné katastrofy byla odložená na neurčito. I přes zdlouhavé rokování o přesných podmínkách stáhnutí raketových zbraní. Spor nastal okolo určování obranných a útočných zbraní, který se týkal hlavně letadel Iljušin. Největším problémem, ale bylo Castrovo odmítnutí kontroly odsunu sovětských zbraní. Fidel Castro se totiž celkem oprávněně cítil oklamaný a vyřazený z jednání a neuklidnil ho ani příchod Anastáze Mikojana, který měl za úlohu vysvětlit mu všechny důvody vynechání kubánské vlády z rokovaní. Jako hlavní důvody uvedl nedostatek času a argument, že v případe útoku jadernou zbraní by Kuba nebyla jen poškozená jako světová velmoc, ale rovnou by zmizela z mapy světa.


Právě když Mikojan uklidňoval rozčíleného Castra, byl v New Yorku náměstek sovětského ministra zahraničí Vasil Kuznecov, který tu rokoval o přesné podobě sovětsko-americké dohody. Napříč americké rezervovanosti vůči původním slibům, vyjednal Kuznecov stáhnutí amerických raket z Turecka . Blokáda Kuby byla definitivně odvolána 20. lisotpadu 1962 po splnění Kennedyho požadavků. Sovětsky svaz souhlasil i s kontrolou demilitarizace, avšak rokovaní o tomto kroku elegantně přehodil na Kubu, coby suverénní stát. Rokovaní sice ještě pokračovala, Chruščov s Kenendym si vyměnili několik dalších listů. Ty se, ale týkali spíše budoucnosti vztahů s Kubou než krize), ale karibská krize pomalu utichala, i navzdory tomu, že písemně potvrdil americké závazky vůči Kubě až Henry Kissinger v roku 1970. Po skončení krize byla nainstalovaná tzv. telefonní "horká linka" mezi Moskvou a Washingtonem, která symbolizovala snahu předcházet dalším konfliktům.

 

Válka ve Vietnamu

Francouzská Indočína se po rocích bojů o samostatnost vymanila z francouzské nadvlády v roce 1954. Rozdělila se na Kambodžu, Laos, Severní a Jížní Vietnam. Oba Vietnamy měli být jenom dočasně rozdělené 17. rovnoběžkou. Během 2 roků měli být v obou částech demokratické volby po kterých se měla krajina opět spojit. Volby se neuskutečnili, komunisti je ale stejně nepotřebovali, země se rozhodli sjednotit násilím. Už v roce 1961 začali první malé oddíly partyzánů tzv. Vietcongu infiltrovat Jižní Vietnam ze západu přes nechráněnou oblast hustých pralesů, přičemž narušovali suverenitu Laosu a Kambodže, přes které přecházeli. Vytvořili si jakousi sít cest a táborů, odkud se připravovali na útoky na jih, případně doplňovali svoje řady po návratu z bojů. Už od začátku byla Saigonská vláda téměř bezmocná v boji proti partyzánům, Jihovietnamská Armáda (JVA) cvičená Američany nedokázala zastavit partyzány, kteří už kontrolovali část území a ustanovili tam Republiku Jižní Vietnam podle komunistického vzoru.


Proto začali Američani posílat do jižního Vietnamu stále víc vojenských poradcův a zbraní. I přes všechno úsilí rostoucí počty poradců válku vyhrát nemohli. Proto Američani využili incident z 2. září 1964, při kterém byl napadnut americký torpédoborec Severovietnamskými torpédovými čluny v mezinárodních vodách. Incident byl označen jako útok na Spojené Státy. O dva týdny později Americký kongres rozhodl o přímém vojenském angažovaní se ve Vietnamu. Prezident Johnson nařídil bombardování strategických cílů na území severního Vietnamu. Nesmyslné nařízení i samotný fakt, že až do roku 1970 nemohli být napadány cíle za 20. rovnoběžkou způsobil letectvu zbytečné vysoké ztráty, bez valných výsledků. V té samé době bylo do Vietnamu přemístěno několik divizí Americké armády i námořní pěchoty. Spolu s Američany bojovali na straně Jižního Vietnamu i Australané , Novozélanďané, Jihokorejci atd.

Partyzáni se rozhodli porazit je ještě dřív, než než proti nim začne bojovat větší množství Američanů. Útok plánovali tak, že by rozdělil Jižní Vietnam na dvě části útokem přes Centrální Vysočinu, oblast obývanou jenom horaly, kteří spolupracovali s Američany. Ti jim na rozdíl od partyzánů pomáhali. A tak 9. listopadu 1965 ráno nečekaně natrefili americké vojenské vrtulníky na postupující partyzány. Rozpoutala se tvrdá přestřelka mezi třemi pluky Severovietnamské armády (SVA) a americkou 1. Aeromobilní div. v pohraničním údolí Ia Drang. Nikdo nečekal, že by tato nezkušená, ale dobře vybavená divize mohla vybojovat první vítězství na účet Američanů. Výsledek bojů byl 3561 zabitých severovietnamských vojaků při ztrátě 300 Američanů během dvou týdnů bojů. Bylo to vítězství na poslední chvíli, které odvrátilo hrozící porážku Jihu. Hlavní velitel Amerických. vojsk ve Vietnamu Gen. W. C. Westmoreland byl přesvědčený, že nepříteli se nesmí nechat čas na oddych, je třeba na něj vyvíjet neustály tlak, hnát ho a pronásledovat do té doby dokaď se nevzdá a nebo nepadne. Zahnat ho do džungle, daleko od měst, kde se nebude moct spoléhat na okrádání rolníků ani na verbovaní nových mladíků.


To se Američanům pod jeho velením částečně podařilo v roce 1967. V tomto období se partyzáni uchýlili k defenzivní taktice: kladli miny, bambusové pasti do zakrytých jam, této taktiky se drželi až do odchodu Američanů. Nejčastějšími místy bojů byli rýžová pole plné blata a pijavic nebo neprůchodná džungle. Roku 1967 začali být v USA populární protiválečné demonstrace. Na největší z nich, která se konala ve Washingtonu 13. května se účastnilo až 70000 "bojovníků za mír". Demonstranti označovali Američany bojujících ve Vietnamu za zrádce a také za vojenské zločince a mávali vlajkami Vietcongu.


Komunisti v Hanoji využili americké veřejné mínění ve svůj prospěch na sérií mírových rokovaní, po jejich neúspěšném skončení pokračovali boje stejným tempem. Američani se pokoušeli zničit sítě tunelů, které partyzáni usilovně hloubily. Tyto "podzemní pevnosti" byli místem kam se odvážili jen ty nejodvážnější Americké jednotky. Partyzáni nedokázali porážet Američany přes den, zatím co přes noc to bylo naopak. Pokračovali i každý rok opakující se boje o rýži v deltě Mekongu, protože partyzáni byli ze severu zásobovaní jen zbraněmi a municí, potraviny kradli hladovějícím rolníkům a hlavně na hranicích s neutrálním Laosem v obklíčené americké základně Khe Sanh. Američani byli zvyklí pronásledovat partyzány vrtulníky.Tato taktika se později ukázala jako velice výhodná a přinášela dobré výsledky.

Zmasakrované jednotky SVA většinou ustupovali do neutrální Kambodže, kde se zotavovali a připravovali na nové boje. Začátkem ledna 1968 pronikali Severovietnamští vojáci zpět v malých skupinkách přes hranice na jih, kde se soustřeďovali poblíž měst a seskupovali se opět do větších celků. Téměř polovina vojáků JVA byla přes svátky na dovolenkách u svých rodin, a ani Američani nebyli dostatečně připravení. 30. ledna 1968 ráno spustili severní Vietnamci svojí nejrozsáhlejší ofenzívu, která začala na Nový rok.V městech po celém jižním Vietnamu probíhaly boje. V Saigonu se rozpoutal zmatek ke kterému se ještě přidaly i poplašné zprávy špatně informovaných novinářů, takže Amerikou otřásla mylná zpráva, že se partyzánům podařilo obsadit Americkou ambasádu, zpráva téměř přerostlá do národní tragedie.


Útok na Saigon byl ale velmi roztříštěný na to aby uspěl. I v jiných městech probíhali tvrdé boje. Jen v císařském městě Hue se útočníci udrželi až do konce měsíce, po tom co obsadili historické centrum města a opevnili se ve starobylé citadele. Jen v Hue bylo okolo 5000 mrtvých partyzánů a 600 Američanů a Jižních Vietnamců. Ve městě zahynulo 5800 civilistů, většina z nich byla zastřelená komunisty, kteří popravili každého, kdo podporoval JVA a nebo Američany. Ofenzíva "Tet" zkrachovala během 2 měsíců, na místo všeobecného povstání vyvolala jenom odpor ke komunistům. Větší boje probíhali neustále okolo obklíčeného Khe Sanhu, po jeho odblokovaní chybělo komunistům v Hanoji dalších 10000 vojáků. Na vojenské poradě v Hanoji naléhal generál Tanh (velitel jednotek SVA na Jihu) na Ho Či Mina, aby zastavil nesmyslné krveprolití, protože na Severu se už rodilo méně chlapců než na Jihu umíralo. Ho Či Min ale jenom pokrčil rameny a přikázal zvýšit odvody. Po Tanhově smrti dezorganizované rozpadající se partyzánské hnutí ztrácelo na síle. Většina přeživších utekla do Kambodže. Partyzáni se na mírových zasedáních nechtěli dohodnout a žádali odchod všech cizích vojsk z Jižního Vietnamu.


Navzdory tomu, že byli Američani nejblíže k vítězství za celou válku, v Americe média prezentovali válku jako velkou porážku a apelovali na ukončení bojů a stáhnutí vojsk. Vůle ukončit válku stoupla i po tom, co se v Amerických novinách objevili doposud utajované zprávy o vlace. Byl odhalený i masakr v Mai Lai, v osadě, kterou napadlo letectvo napalmem, protože se v něm skrývali partyzáni, kromě nich ale zahynulo také množství civilistů. Incident způsobil velké pobouření, ale v skutečnosti nebyl ničím neobvyklým. Protože byla Vietnamská válka doslova válkou v přímém přenosu, stali se záběry napalmem popálených dětí vybíhajících z hořící osady symbolem této války. Méně známou morbidní záležitostí byly tzv. "zóny volného odstřelu", v částech krajiny, které kontrolovali partyzáni nebylo potřebné žádat povolení k palbě,i v těchto oblastech, ale žili civilisti.


Blížící se volby a veřejné mínění tlačili na amerického prezidenta, který byl nucený schválit odchod Američanů domů. Proto se od roku 1970 začalo asi půl milionu Amerických vojáků postupně stahovat. Před odchodem ale stihli ještě 2 krát odvrátit porážku Jihu. A to roku 1970 invazí do pohraničních oblastí Kambodže, kde se po poprvé mohli Američané pomstít partyzánům a pronásledovat je na vlastní území. Americká veřejnost byla pobouřená, protože válka zasáhla údajně neutrální krajinu. Prezident proto na tiskové konferenci oznámil, že Americká vojska proniknou jen 30 km do vnitrozemí. 


To ale okamžitě využili partyzáni a stáhli se za toto 30 km pásmo, kde byli v bezpečí. Ti partyzáni, které zachránili nespokojení pacifisti z Ameriky se zanedlouho vrátili nazpět do Vietnamu, kde mohli zabíjet další Americké vojáky. Naposled se Američani angažovali v této válce roku 1973, kdy americké letectvo zvrátilo průběh "Jarní invaze" partyzánů do Jižního Vietnamu. Ty už jen vyčkávali na odchod Američanů. Jih nebyl schopný bránit se bez podpory perfektně vyzbrojených Američanů. Zůstalo jich jen 10000 poradců a část leteckých sil. Američani spolu s partyzány ještě před svým odchodem uzavřeli v Paříži smlouvu o ukončení bojů ve VR, no v podstatě jim podepsali rozsudek smrti, protože partyzáni nikdy neplánovali tuto dohodu dodržet. Vietnamský problém smetla nová vláda ve Washingtonu pod stůl. A tak v dubnu roku 1975 komunisti mohutným útokem přez Centrální Vysočinu rozdělili jih na dvě části. A jednotlivá ohniska odporu během dvou měsíců pokořili. Přes tyto dva měsíce byl v celém Vietnamu totální chaos. Americké námořnictvo, ale stihlo evakuovat většinu Američanů a okolo 10000 Vietnamců.


Posledními padlými Američany v této valce byli dva příslušníci námořní pěchoty, kteří strážili velvyslanectví po dobu jeho evakuace, ani jeden z nich neměl víc než 18 roků. Poslední demokraticky smýšlející vlastenci se bránili na letecké základně blízko Saigonu. Táto jednotka výsadkářů byla poslední hrstkou bránících se a bojujících až do konce. 1. května 1975 byl dobyt Saigon. Sloučením VDR a VR roku 1976 vznikla VSR. Ta byla ještě téhož roku napadnutá Kambodžou a o další tři roky později Čínou.) Mezi roky 1959 a 1975 zahynulo ve Vietnamu 58200 Američanů, 3700000 Vietnamců z toho 1/2 tvořili civilisti. 2500 Američanů je stále nezvěstných. Po ukončení války 60 000 Amerických válečných veteránů spáchalo sebevraždu anebo zemřelo na předávkovaní drogami. Toto množstvo převyšující množství padlých je způsobené tím, že se mladí vojáci celý rok své služby setkávali s ohromnou brutalitou a po příchodu domů potupou, kterou způsobily media, což mělo za následek, že si nedokázali najít práci odpovídající jejich kvalitám. 


Mnozí se nedokázali smířit se ztrátou přátel, prodlužovali si službu v armádě, aby je mohli pomstít. Jen málo z nich se domů vrátilo jinak než v igelitovém pytli, anebo nezraněných. Až 20% ztrát (11640 padlých) si Američani způsobili vlastní palbou. Většinou kvůli nezkušeným a neschopným velitelům. 50000 vietnamských dětí se narodilo s následky rostlinného jedu Agent Orange. Na území Vietnamu bylo shozeno víc tůn bomb než se shodilo všemi bojujícími stranami dohromady za 2. sv. války Vietnamský konflikt v letech 1964 - 1975 byl nejrozsáhlejším a nejkrvavějším ozbrojeným konfliktem 2. poloviny 20. století.. Vietnamská válka byla první strategickou porážkou Američanů v historii.


V této seminární práci jsem se snažil přiblížit čtenářům, podle mě dva nejzajímavější a nejdůležitější konflikty studené války. Snažil jsem se z použité literatury vytáhnout nejdůležitější data a informace, tak aby byla práce přehledná a aby se z ní čtenář dozvěděl přesné důvěryhodné informace. V průběhu práce jsem nenarazil na žádný větší problém, možná až na velice těžko sehnatelná data o kubánské krizi, ale vzhledem k tomu, že dnes diky internetu se dá najít skoro vše byl tento problém vyřešen za pár minut. Tato práce by mohla najít uplatnění jako velmi stručný popis studené války a jejich dvou konfliktů.

 

zdroj: http://absolventi.gymcheb.cz/2006/berdycpe/seminarka2/page1.htm

Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011