Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Užitečnost a poptávka

(Josef Zemánek, 2007) Ekonomie je vědou o ekonomickém chování člověka, o tržním procesu a o tvorbě a rozdělování bohatství. "Člověk ekonomický", který je ústřední postavou celého ekonomického systému, bývá z pohledu ekonomie považován za "racionálně uvažujícího tvora", sledujícího své subjektivní cíle a preference.
Po přečtení předchozí věty si pravděpodobně řeknete, Jak může být racionálně uvažujícím tvorem nazýván ten, kdo sleduje své subjektivní cíle?! Není v tom nějaký rozpor? Jak se vám pokusím vysvětlit v následujících řádcích, rozpor mezi racionalitou a subjektivitou z pohledu ekonomie v žádném případě není. Subjektivní cíle a preference mají totiž pro každého člověka mnohdy velice hmatatelnou podobu - působí mu uspokojení, bez jehož dlouhodobé absence by se u něj brzy objevily vážné psychické, finanční, a mnohdy i existenční, problémy.

Činnosti, které uspokojení člověka zvyšují, nazývá ekonomie užitkem, činnosti, které lidské uspokojení snižují, bývají naopak považovány za "náklady". Nemusí se samozřejmě vůbec jednat o peníze. Užitek jednoho člověka se může například zvyšovat sledováním filmu, užitek druhého hrou golfu, užitek třetího člověka ekonomického může v "danou chvíli" narůstat pobytem v restauraci s partou přátel a užitek čtvrté osoby může narůstat třeba prací v dílně nebo na zahradě. Zatímco první člověk považuje práci v dílně za něco nesmyslného, čtvrtý člověk považuje na nesmyslnou činnost hru golfu.

Existuje ale samozřejmě i celá řada "subjektivních" cílů, která má povahu mnohem více "objektivnější", než tomu bylo v předchozích případech. Poměrně objektivním cílem pro všechny je například vypití sklenice vody po několika hodinách strávených na rozpálené poušti. V každém případě bychom do položky s názvem "subjektivní" mohli zařadit naprostou většinu lidských cílů a preferencí - volbu povolání, volbu životního partnera, trávení volného času, výběr typu dopravního prostředku, výběr stravy apod. Protože je však každý jedinec individualitou s vlastní a zároveň originální "sadou" cílů, nemůže ve společnosti existovat žádná instituce, které by rozhodovala "objektivně" o tom, zda jsou některé cíle lepší než jiné. Snahy vytvořit instituci, která by o cílech jedinců rozhodovala na "vyšší úrovni", v minulosti již mnohokrát existovaly, z důvodu subjektivní povahy cílů jednotlivců však tyto pokusy skončily vždy nezdarem (centrálně plánované komunistické hospodářství, diktatury jednotlivců, socialismus).

A kde je tedy ta racionalita v lidském chování? Racionalitu nalezneme ve volbě prostředků k dosažení zmíněných subjektivní cílů. Člověk se vždy snažil, a bude vždy snažit, aby ke svým cílům došel s co možná nejmenší námahou. To znamená, že bude racionálně uvažovat o tom, jak svých cílů dosáhnout s co nejmenší ztrátou času a energie. Při tom bude dbát na to, aby jeho výnosy byly co možná největší a náklady co nejmenší. Bude se tedy chovat ekonomicky.

Celkový a mezní užitek

Chování spotřebitele (člověka na trhu) je základním kamenem ekonomického systému (tržního hospodářství). Jak se ale náš člověk ekonomický skutečně chová, a jak se rozhoduje, pokud se dostane do styku s konkrétní ekonomickou situací? Na to se pokusme nalézt odpověď v následujících řádcích.

Začněme poněkud extrémním - ne však nereálným - příkladem. Představte si, že jste vyrazili na výlet do hor. Je parné letní odpoledne a jako naschvál vám došly zásoby vody. Po chvíli se před vámi objeví malý stánek s občerstvením. Říkáte si, jak báječné. Ale ouha! Stánkař vám přichystal jedno překvapení. Prodává sice skleničky s vodou, o její ceně však začne smlouvat (podobně jako v mnoha tržnicích v arabském světě). Protože z vaší tváře čiší únava a touha po nabízené tekutině (a nikde v okolí není podobné občerstvení), je jeho smlouvání tvrdé a nekompromisní. Jde přece o obchod.

I když tomu zprvu nic nenasvědčuje, závisí stanovení ceny vody prakticky pouze na vás. Přesně řečeno na užitku, jaký vám voda přinese (graf vpravo). Protože máte velkou žízeň, jste ochotni za první skleničku vody zaplatit 40 korun. Takový užitek vám totiž jedna sklenička vody přinese. Za dvě skleničky vody budete ochotni zaplatit 70 korun. Nebudete mít sice už takovou žízeň, jako na počátku, pořád však budete mít na vodu chuť. Tři skleničky vody si z vašeho pohledu ceníte momentálně na 90 korun a čtyři skleničky pro vás mají "subjektivní" hodnotu 100 korun. Stejně tomu je u pěti skleniček vody, u šesti, sedmi - tedy maximálně 100 korun dohromady. Největší užitek vám tedy přinesla první sklenička vody, a naopak pátá nebo desátá sklenička vám celkový užitek již nezvyšuje - žízeň již neexistuje a stejně tak ani žádné nádoby, do kterých by jste vodu "naskladovali".

Uspokojení spotřebitele z celého množství "zboží" (statku) nazýváme celkovým užitkem. Jak je patrné z grafu, má celkový užitek klesající tendenci. Přírůstku užitku, podle kterého se spotřebitel rozhoduje, jaké množství statku má koupit, říkáme mezní užitek (viz graf vlevo). Racionální spotřebitel je ochoten za zboží platit pouze takovou cenu, rovnající se meznímu užitku dané jednotky.

Za první skleničku vody je tedy ochoten zaplatit klidně i 40 korun, protože si na 40 korun cení užitek této vody. Za dvě skleničky vody nabídne maximálně 70 korun, protože si první skleničku cení na 40 Kč a druhou na 30 Kč, užitek tří skleniček vody = 90 Kč (40 + 30 + 20) atd. Čtvrtá sklenička vody přináší spotřebiteli užitek 10 korun. Víc než 10 korun tedy za ní nedá. Pátou a další skleničku vody je ochoten náš spotřebitel "koupit" pouze zadarmo.

Jak ale bylo uvedeno ve druhém odstavci, pro lepší představu mezního užitku jsme zvolili záměrně prodavače, který byl ochoten smlouvat o ceně každé skleničky zvlášť. Protože se v běžné maloobchodní situaci smlouvání v dnešní době v našich končinách již nepoužívá, podívejme se na náš příklad znovu z pohledu "pevných cen" (tj. všechny skleničky vody mají v danou chvíli stejnou cenu uvedenou na cenovce).

V parném létě dorazíte do horské restaurace. Máte žízeň a vodu si přitom ceníte úplně stejně jako v prvním případě. Tedy za první skleničku jste ochotni zaplatit 40 korun, za druhou 30 korun, za třetí 20, za čtvrtou 10 a pátou si vezmete pouze zadarmo (viz. graf mezní užitek). Protože se ale na veškerém zboží nacházejí cenovky, smlouvání nelze uplatnit. Při rozhodování tedy použijete jiný způsob: Pokud bude sklenička vody stát 40 korun, koupíte si pouze jednu skleničku. Nic víc, nic míň. Druhou skleničku si již nekoupíte, protože by jste za ní museli zaplatit opět 40 korun, což je více, než na kolik si jí (subjektivně) ceníte (tj. 30 korun). Kdyby voda v restauraci stála 30 korun, koupili by jste si dvě skleničky, protože přesně tolik by činil váš mezní užitek z druhé skleničky.

Nákup statku tedy zvyšujete pouze do takového množství, při kterém je mezní užitek statku vyšší (nebo roven) než cena tohoto statku.

Přebytek spotřebitele

Aby byl náš příklad s vodou kompletní, podívejme se na odlišnosti mezi prodejem pomocí "smlouvání" o každou jednotku zboží zvlášť a systémem prodeje s "pevnými cenami" pro všechny jednotky.

Zatímco v prvním systému jsme zaplatili za vodu přesně tolik peněz, kolik nám přinesla subjektivního užitku, ve druhém případě nám vznikl tzv. spotřebitelský přebytek. Ten se rovná rozdílu mezi celkovým získaným užitkem a finanční částkou, kterou jsme za získaný užitek skutečně zaplatili. Z tohoto pohledu je tedy systém smlouvání výhodný pro prodejce zboží a systém pevných cen naopak pro spotřebitele.

Nevěříte? Podívejte se tedy na graf vpravo a zkuste si spočítat, jaký užitek vám přinesou čtyři skleničky vody, a kolik peněz jste za tyto čtyři skleničky skutečně zaplatili.

Tady je řešení: V obou případech vám čtyři skleničky vody přinesou užitek 100 korun (40 + 30 + 20 + 10). Pokud budete o cenu vody smlouvat, zaplatíte v konečném důsledku za tuto vodu 100 korun. Váš spotřebitelský přebytek bude nulový. Za stavu pevných cen zaplatíte za čtyři skleničky vody pouze 40 korun (4 x 10 korun), protože však za tento obnos získáte zmíněných 100 korun, bude váš přebytek činit 60 korun (100 - 40). Menšího přebytku dosáhnete i při nákupu dvou nebo tří skleniček (žlutá barva v grafu).

Obětovaná příležitost

Opusťme ale rychle náš modelový případ a vydejme se raději do reálnějšího ekonomického světa. Peníze, kterými jsme v předchozích odstavcích oceňovali užitek vody nemají totiž užitek samy o sobě. Jsou to pouhé papírky, jejichž hodnota spočívá pouze v tom, že si za ně můžeme kdykoliv koupit nějaké "konkrétnější" zboží. Neporovnávejme tedy náš užitek z vody s penězi, ale s nějakou jinou obětovanou příležitostí, kterou bychom si mohli za utracené peníze pořídit. Peněz nemáme přece nekonečno, a proto nákupem jednoho druhu statku přijdeme o statek jiného druhu.

Aby jsme se od našeho modelového případu příliš nevzdalovali, porovnávejme mezní užitek ze skleniček vody s obětovaným mezním užitkem ze zmrzliny. Předpokládejme například, že jedna sklenička vody stojí 20 korun a jedno balení zmrzliny taktéž 20 korun.

Jak je vidět z grafu, přináší vám první sklenička vody větší mezní užitek než jedna zmrzlina, kterou obětujete. Protože máte velkou žízeň, koupíte si raději jednu skleničku vody a za zbytek zmrzlinu, namísto toho, aby jste zůstali bez vody, ale s balíkem zmrzliny. Graf vašich subjektivních mezních užitků dále ukazuje, že i druhá sklenička vody bude mít pro vás větší přínos, než druhá obětovaná zmrzlina. U třetí skleničky vody ale nastává zlom. Její mezní užitek je totiž menší, než obětovaný užitek třetí zmrzliny. Třetí skleničku vody si tedy již nekoupíte, protože ztráta třetí zmrzliny má pro vás mnohem větší cenu.

Pokud budete chtít analyzovat vaše náklady a výnosy z rozdělování finančních částek mezi jednotlivé statky, poslouží vám k této činnosti následující ekonomická rovnice:


Tato rovnice nevyjadřuje nic jiného, než to, jak spotřebitel rozdělí své finanční prostředky mezi nákupy různých statků (zboží, služby).

Poptávka

Poptávka popisuje závislost poptávaného množství statku (zboží, služeb) na jeho ceně. Poptávka je (matematickou) funkcí. Tuto funkci můžeme vyjádřit graficky (pomocí křivky poptávky) nebo tabulkově (pomocí čísel). Jak je patrné z následujícího grafu, poptávka kopíruje křivku mezního užitku sledovaného spotřebitele.


Funkce poptávky nevyjadřuje prakticky jiného, než to, jaké množství statku je spotřebitel ochoten koupit při dané ceně. To, že je poptávka funkcí klesající je logické již při prvním zamyšlení. Čím je zboží dražší, tím méně ho budete ochotni koupit. A naopak, čím je zboží levnější, tím více ho koupíte. Pokud bude jedna sklenička vody stát 40 korun (viz graf), koupíte pouze tuto jednu skleničku. Pokud bude ale cena vody 20 korun/sklenička, budete poptávat tři skleničky.

Nyní se podívejme na to, co konkrétně se za slovem "logické" skrývá. V první řadě je to tzv. důchodový efekt, který neznamená nic jiného, než fakt, že disponujeme omezeným množstvím peněz. Pokud něco zdraží, kupujeme toho méně, protože nám naše finanční prostředky nestačí na nákup původního množství zboží. Jestliže si například na výlet do hor vezmu pouze 100 korun, nebudu moci za vodu utratit více, než činí tato částka.

Druhým faktorem, činícím z poptávky klesající funkci, je substituční efekt. Jestliže bude například nedaleko horské restaurace studánka s vodou, nahradím část své poptávky po vodě vodou ze studánky. Čím více bude voda v restauraci dražší, tím větší bude moje tendence pít vodu ze studánky. A bude mi patrně jedno, zda je voda skutečně pitná. Obdobně je tomu například na trhu s ovocem a zeleninou. Čím dražší budou banány, tím více je substituuji jiným ovocem.

Poptávka je tedy v 99,9-ti procentech klesající funkcí. Těmi několika málo případy, ve kterých má poptávka rostoucí charakter (čím dražší, tím je větší poptávka), jsou pouze vybrané paradoxní situace, ve kterých hraje velkou roli davová psychóza. Čas od času se například na akciové burze vytvoří tzv. "akciová bublina", která se zvětšuje do té doby než splaskne. Bublina přitom vzniká za situace, kdy rostoucí ceny akcií způsobují stále větší a větší zájem investorů. Každý čeká, že akcie budou v budoucnu ještě dražší a kupuje je tedy bez ohledu na jejich cenu. Nakonec samozřejmě přijde vystřízlivění.

Podobně tomu bylo například již několikrát v minulosti při vzniku "poplašné zprávy", která ohlašovala budoucí neúrodu některé zemědělské plodiny (často brambor). Každý nárůst ceny zmíněného produktu proto vyvolával paniku na trhu a působil větší a větší zájem spotřebitelů o dané zboží. Poptávané množství se zvyšovalo paradoxně zároveň s cenou zboží! Nakonec ale opět přišlo vystřízlivění, které vrátilo vše do původních kolejí.

Abychom nezpůsobili výše zmíněnými paradoxy nějaké zmatky v pochopení jevu poptávky, dodejme ještě jednou - poptávka je funkcí klesající.

Změny poptávky

V další "kapitole" se podíváme na jevy, které dokáží "pohnout" s celou křivkou poptávky. Veškeré současné pohyby se totiž děly pouze po této křivce.

Prvním takovýmto hybatelem křivky poptávky může být změna důchodu spotřebitele. Pokud budeme například "bohatší" než v původním případě, budeme si skleničky vody cenit na více peněz. Naše funkce poptávky se posune směrem doprava (viz. graf vpravo). Za 30 korun teď budeme ochotni koupit namísto původních dvou skleniček vody již skleničky tři. Jestliže budeme naopak "chudší", budeme moci za vodu zaplatit méně. Zkrátka řečeno, člověk, který si do hor ponese 50 korun bude mít funkci poptávky mnohem více "vlevo", než člověk, který si do hor vezme 1000 korun.

Druhým hybatelem poptávkové funkce je změna subjektivních preferencí spotřebitele. Pokud tyto preference poklesnou, poklesne i poptávka po vodě. Změnou vašich preferencí může být třeba to, že si v našem modelovém případě řeknete, že nemáte až zas takovou žízeň, a první skleničku vody tedy oceníte na pouhých 10 nebo 20 korun. Celá křivka poptávky se podobně jako v předchozím případě posune směrem doleva. V reálném životě může být impulsem ke změně spotřebitelských preferencí například reklama, módní trendy (např. u oblečení), změna životního stylu apod.

Tržní poptávka

Tržní poptávka není ničím jiným, než souhrnem (součtem) individuálních poptávek všech kupujících na trhu. Každý kupující má sice svou originální poptávkou funkci, protože je však tato funkce vždy klesající, je klesající funkcí i poptávka všech kupujících (viz. graf vlevo).

Jestliže dojde ke zdražení vybraného zboží z ceny B na cenu A, poklesne tržní poptávka taktéž z bodu B do bodu A.

Důchodový a substituční efekt, který existuje u individuálního spotřebitele, lze nalézt samozřejmě také u tržní poptávky všech spotřebitelů. Pokud se například během jednoho roku zvýší kupní síla obyvatel (vzrostou jejich reálné mzdy), posune se směrem doprava celá poptávková křivka. Poptávková křivka obyvatel USA po automobilech je proto logicky mnohem více "vpravo" než poptávková křivka obyvatel Ukrajiny po zmíněném typu zboží.

Pokud budeme navzájem porovnávat poptávkové funkce po různých typech zboží, zjistíme, že jsou často velmi odlišné. Hlavní odlišnost přitom spočívá v tzv. cenové elasticitě poptávky. Ta udává vztah mezi procentní změnou množství a procentní změnou ceny.

Jestliže je elasticita poptávky větší než 1, znamená to, že desetiprocentní zvýšení ceny zboží povede k více než desetiprocentnímu poklesu poptávaného množství. A naopak, je-li elasticita poptávky menší než 1, znamená to, že desetiprocentní zvýšení ceny zboží povede k méně než desetiprocentnímu poklesu poptávaného množství.

Nízkou elasticitu má zpravidla takové zboží, bez kterého se momentálně neobejdeme, a které je jen ztěží nahraditelné. To je například případ elektřiny v grafu. Pokud dojde k jejímu zdražení o 50%, klesne její spotřeba o méně než 50% (třeba jen o 10 až 20%). Elektřinu můžeme zčásti nahradit plynem apod., k "pohonu" ledničky, myčky, počítače nebo televize nic jiného ale použít nelze. Podobně jako elektřina je na tom v krátkém období například ještě benzín, některé nezbytné druhy potravin (sůl, cukr, mouka...), ale třeba i toaletní papír :-). Z dlouhodobého hlediska lze ale nakonec substituovat (téměř) veškeré druhy spotřebitelských statků.

Vysokou elasticitu mají naopak banány nebo jiné druhy ovoce. Jestliže cena banánů vzroste o 50%, sníží se jejich poptávané množství o více procent než u elektřiny, protože banány lze snadno nahradit jiným ovocem.

zdroj: http://www.euroekonom.cz/ekonomie-clanky.php?type=lekce2
Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011