Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Hlavní stránka

Zbraně 1. světové války

První světová válka byla impulsem pro inovací zbrojních systémů a vývoj nových zbraní

Zbraně pěchoty a dělostřelectvo

Za první světové války se objevila celá řada vylepšení, jejichž účelem bylo pomoci zvrátit patovou situaci. Část z nich se nehodila k ničemu, jiné se uchytily a jsou více či méně využívány dodnes.

Sem patří například používání pěchotních granátů (užívaných naposledy v 18. století). Bez nich se nedalo obejít při útoku, ani při obraně zákopů. Zvýšení bojového potenciálu pěchoty také napomohl vznik minometů, kterými se mohlo díky velkému elevačnímu úhlu střílet i ze zákopů, pod úrovní okolní krajiny. Navíc byly malé, poměrně lehké, jednoduché na používání i na výrobu, takže i levné. Minomety se staly ideálním "příručním dělostřelectvem".

V únoru 1915 Němci poprvé v moderní válce použili plamenomet. Tato zbraň nebyla nic jiného, než zdokonalení principu známého řeckého ohně. Používal se v boji proti zákopům, kulometným hnízdům a pevnůstkám. Existovaly plamenomety velké, na vozidlech, a malé osobní. Zápalná kapalina (nafta nebo benzín) se vystřelovala buď tlakem interního plynu, nejčastěji dusíku, nebo se pro každý zášleh užilo energie malé výbušné nálože. Malé plamenomety měly dostřel asi dvacet metrů, u těch velkých dosahoval až neuvěřitelných sedmdesát metrů.

Mnoho aktivit směřovalo ke zvýšení palebné síly běžného pěšáka. Tradiční opakovačky, jako německá Mauser, britská Lee-Enfield, ruská Mosin, rakouská Mannlicher či francouzská Lebel, jimiž byla vyzbrojena většina vojáků, se ukázaly jako příliš dlouhé, nepraktické a pomalé v boji muže proti muži v zákopech. V průběhu 1. světové války se objevila řada snah o řešení tohoto problému, které znamenaly vznik bojové brokovnice a zejména samopalu.

Za první světové války se také hojně používaly kulomety. Kulomet byl vynalezen Američanem Herbertem Kitchenerem a poprvé představen v roce 1885. Jeho bojový potenciál byl skutečně veliký. Protože se klasický těžký kulomet stal páteří obrany zákopů, vznikla potřeba lehčí zbraně stejného principu, schopné postupu spolu pěchotou, jinými slovy lehkého kulometu. Takové zbraně měly lehčí hlavně než těžké kulomety, postrádaly jejich vodní pláště a byly vybaveny puškovými pažbami a pistolovými pažbičkami. Lehký kulomet mohl být nesen vpřed spolu s pěchotou a vést boj s opevněnými body nepřítele, byl dokonce schopen likvidovat postavení těžkých kulometů. Když se objevila první prakticky upotřebitelná bojová letadla, lehké kulomety se staly ideálními protiletadlovými zbraněmi. A naopak, zabudované v letadlech sloužily jako letecké zbraně.

Vědecký a technický pokrok v období před první světovou válkou, jehož výsledkem byl například vynález brzdovratného zařízení či tříštivé střely, zvýšil smrtící účinky dělostřelectva. Mohutná děla mohla nyní střílet granáty o hmotnosti vyšší než 450 kg na vzdálenosti až 16 km. Tříštivé granáty a šrapnely mohly zničit jakoukoli armádu, která by se ocitla v obklíčení na otevřeném prostranství, a to dávno předtím, než by svého protivníka vůbec zahlédla. Nejdříve bylo dělostřelectvo hodně nepřesné a používalo se spíše jako obranná zbraň. Až v roce 1918 umožnil vědecko-technický pokrok přebudovat dělostřelectvo v ofenzivní zbraň, která byla schopna vyhrát válku.


Bojové plyny

S myšlenkou použití bojových plynů přišli poprvé Němci. Německý velitel Falkenhayn plánoval zůstat na západní frontě po celý rok 1915 v defenzívě. U Yprů ale učinil výjimku. Souhlasil s vyzkoušením nové útočné zbraně - otravného plynu. Plyn se do frontových linií dostával v kovových láhvích. V daný den, byl-li správný vítr, se u láhve otevřely kohoutky a plyn se nechal unikat. Smrtící mrak byl větrem zahnán přes zemi nikoho až k nepřátelským liniím.

Dne 22. 4. 1915 si po dvoudenní nepřátelské dělostřelecké palbě, která zničila středověké město Ypry, britští vojáci všimli žlutozeleného mraku stoupajícího nad německými zákopy. Oblak zasáhl levé křídlo britských linií. Smrtící oblak chlóru udeřil na francouzské jednotky, původem většinou z Alžíru. Ty byly proti plynu bezmocné, a tak z bojiště utekly. Ponechaly tím 6 km dlouhou mezeru ve spojeneckých liniích. Falkenhayn, který takový úspěch neočekával, však neměl dostatečně silné zálohy, aby tohoto úspěchu mohl využít.

Kanadské jednotky, ke kterým se okraj oblaku také dostal, se držely statečně. Proti plynu se bránily primitivními prostředky, které měly k dispozici. Např. dýchali přes močí nasáklé ponožky. O měsíc nepřetržitých bojů později, dne 24. 5. , dal Falkenhayn ještě jednou povel k plynovému útoku na Ypry. Tentokrát plyn zasáhl kanadské jednotky. Ty se udržely, ale za cenu hrozných ztrát.

Tyto dva útoky vyvolaly rychlá protiopatření. Už počátkem roku 1916 byl každý voják vybaven plynovou maskou. S dalším postupem války vyvíjely obě strany stále smrtelnější typy plynů a účinnější metody jejich používání. V červenci 1915 začali Němci používat plynové dělostřelecké granáty. Nejstrašnější typ plynu byl zaveden Němci v červenci 1917, a to hořčičný plyn, neboli, podle místa prvního použití, yperit (dichlordiethylsulfid). Byl bez barvy a bez zápachu. Způsoboval obrovské popáleniny kůže a dýchacího ústrojí.

Použivání bojových plynů vedlo k tomu, že vojáci museli bojovat v těžkopádných plynových maskách, a mělo v 1. světové válce na svědomí přibližně milion obětí.


Tanky

Nutnost překonat patovou situaci v zákopech vedla k četným vynálezům. Některé byly naprosto absurdní, ale některým se povedlo změnit způsob boje. K těm patřil i tank.

V roce 1915 převzal výbor admirality pro vnitrozemská plavidla úkol navrhnout zbraň, která by byla schopna prorazit zákopy. Dál se tento výbor dostal až s příchodem Johna Swintona. V roce 1916 byl ke zkoušce připraven prototyp kosočtvercového tvaru, který byl opatřen pásy. V zájmy utajení byl nazván tank (anglicky nádrž). Zkoušky dopadly dobře a Válečný úřad objednal celkem 100 kusů tohoto zařízení. Tento typ byl později nazván Mark I. Dělil se podle výzbroje ještě na dva podtypy - mužský (ozbrojený kulomety a námořními kanóny) a ženský (měl pouze kulomety). Trup tanku byl opancéřován. Tank mohl vyvinout rychlost až 6 km/h a ujet asi 36 km. K řízení byli potřeba 4 lidé. Několik těchto tanků se dostalo do první akce v bitvě na Sommě. Většina z nich se stala kvůli závadě nepojízdná. Ale těch několik, co se dostalo k nepřátelským zákopům, způsobilo v nepřátelských řadách pěkný zmatek a sníženou morálku. Němci, kteří nikdy nic takového neviděli, se velmi vyděsili, když k nim z mlhy přijela "řinčící kovová příšera" pálící se všech kulometů, která nešla zničit dostupnými pěchotními zbraněmi.


Nové modely - Mark II a Mark III se od Mark I lišily pouze minimálně. Mark II měl širší pásové články pro zlepšení průjezdnosti v měkkém terénu. Mark III disponoval zase zvýšeným poklopem na střeše. Mark IV již doznal více změn. Byl osazen novými kanóny a kulomety. Jako odpověď na zavedení německých protitankových granátů typu K bylo zesílení pancíře. Na pásy byly přidány hřeby - aby nepodklouzávaly a aby měly větší záběr. Roku 1917 byl na tanku Mark IV zkoušen benzino-elektrický motor, který byl nakonec zavržen. Protože se Němcům podařilo ukořistit několik britských tanků, které byly okamžitě odeslány na frontu, hrozily tankové souboje. Proto byl vytvořen další podtyp - Mark IV Hermafrodit. Dále byl používán o 2,7 m prodloužený typ - Mark IV Tampole. Celkově byl Mark IV vylepšen oproti Mark I prakticky ve všech směrech.


V říjnu 1917 byl vyvinut poslední z bojově použitých kosodélníkových tanků - Mark V. Ten byl vybaven už převodovkou. Velitel měl k dispozici novou velitelskou kopuli se zařízením pro semaforovou komunikaci. Pro případ zapadnutí s sebou tanky Mark V převážely speciální ráhno, které mohlo být připevněno řetězy k pásům a poskytlo tak potřebnou trakci k vyproštění tanku.


Úspěch britských tanků v roce 1916 zpočátku nechával německý generální štáb klidný, s vidinou že můžou lehce zastavit postup tehdejších tanků. Ministerstvo války přesto zadalo zakázku na vývoj nového tanku. Problémy se však objevovaly už od začátku. Nejdříve s podvozkem, poté s motory. Nakonec v roce 1917 byl na světě první tank A7V. Stejně jako dříve Mark I měl hodně nedostatků. Motory se přehřívaly, tank měl moc vysoko položené těžiště a nebyl prakticky schopen se svými 2 motory Daimler umístěnými ve středu vozidla a převodovku Adler, jákehokoliv stoupání. Napínací kola se nacházela vpředu, hnací vzadu. Výzbroj byla tvořena jedním kořistním kanónem Maxim-Nordenfelt ráže 57 mm umístěným v čele tanku. Ten byl schopen probít jakýkoliv tehdejší pancíř až na vzdálenost 2000 m při minimálním vlastním zákluzu. Sekundární výzbroj byla tvořena šesti kulomety Maxim MG08, ty se nacházely po dvou v každém boku a v zadní části tanku. Jako u hlavního kanónu, tak i u kulometů byla sedadla střelců spojena s jejich zbraněmi. Tank A7V byl vybaven systémem kontrolek, pomocí kterých velitel udával příkazy jednotlivým střelcům. Jeden z tanků A7V byl zkušebně vybaven dvěma plamenomety, se kterými se počítalo v případě podpory úderných oddílů.


K nejznámějšímu nasazení tanků A7V došlo během dobývání Villers-Bretonneux. Němci zde poprvé použili taktiku, kdy útočící tanky byly na křídlech doprovázeny pěchotou. Tato taktika se posléze měla stát základem moderního tankového boje.

I Francouzi měli své tanky. V roce 1915 francouzská firma Schneider zakoupila dva americké pásové tahače Holt. Model o výkonu 45 HP byl vybaven pancéřováním a demonstrován generálu Petainovi. Vývoj nového tanku probíhal ve stejnou dobu jako v Anglii, nicméně byl poznamenán vysokým utajením projektu tanku, a také probíhal naprosto odděleně od anglického, takže žádná ze stran neměla možnost vzájemně porovnat zkušenosti. Tanky Schneider moc velký úspěch neměly. Protože velmi snadno explodovaly, říkalo se jim také "pojízdné krematorium".


Konstruktéři se pokusili vyrobit vozidlo schopné útoku a prolomení druhé a třetí linie nepřátelské obrany, zatímco útočné tanky Schneider by zaútočily na první linii. Cílem útoku těchto tanků Saint Chamond byla dělostřelecká postavení, pevnosti, sklady a ostatní důležitá zařízení za hranicí dostřelu vlastního dělostřelectva. Předpoklad byl, že po úspěšném průlomu by nic nebránilo pěchotě a kavalérii v dalším postupu do území nepřítele. Nový tank byl větší a těžší než útočný Schneider, ale ukázaly se mnohé chyby této konstrukce.


Jako jednoduchou obranu proti tankům Schneider a Saint Chamond Němci rozšířili své zákopy a protitankové příkopy, které pak byly pro tyto tanky nepřekonatelné.

Těžké tanky sice znamenaly v první světové válce změnu charakteru bojů, ale měly také hodně nedostatků. Musela se najít náhrada jízdy vypuzené z bojiště vynálezem kulometů, a to tzv. jezdecké tanky. Takové vozidlo mělo pásy, aby bylo schopné pohybu v terénu, ale bylo výrazně lehčí, menší a rychlejší než těžký tank. Prvním strojem tohoto typu byl Trittonův střední tank Mk A, zvaný Whippet (ohař), který se poměrně osvědčil, i přes slabou výzbroj, sestávající jen kulometů. Francouzi vyvinuli ještě menší a obratnější vozidlo, slavný tank Renault FT 17.


Renault FT (Faible Tonnage), známý také pod přezdívkou Mosquito, byl vyvíjen jako pěchotní tank. Stal se prvním tankem klasické koncepce v historii - jeho výzbroj byla uložena v plně otočné věži a konstrukce tanku umožňovala masovou sériovou výrobu. Systém pohonu neumožňoval tanku měnit za jízdy směr. Tanky FT tak měly pouze možnost jízdy kupředu nebo otočení se, což velice znesnadňovalo manévrování nebo únik vozidla. Vážným nedostatkem bylo dřevěné hnací ozubené kolo, které bylo snadno poškoditelné.


Tank FT-17 byl vyzbrojen pouze jedním kulometem Hotchkis ráže 8 mm v otočné věži, který byl posléze u tanku FT-18 nahrazen kanónem SA18 Puteaux ráže 37mm/L20. Během války bylo vyrobeno více než 3000 těchto tanků. Byly používány hlavně na ničení kulometných postavení, která nebyla schopna postupující tank ohrozit.

 

zdroj: http://brinda.cz/skola/zbrane-1-sv-valky.php

Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011