Historik.webgarden.cz

RSS Google YouTubeFacebookTwitter ICQ2Go! Skype WikipediaPřešlapy Comeback

Humanitní vědy

Sokrates

Tento největší ze všech filosofů se narodil v Alopece, městu v Attice, v roce 470 př.n.l. Jeho otec Sofroniskos byl sochařem a jeho matka Fainarete porodní bábou - což bylo povolání, na které Sokrates často poukazoval - přirovnávajíce ho k jeho vlastní filosofické metodě, maieutice (z řeckého „maieuo“ neboli dávající zrod).
Od svého otce se naučil sochařskému řemeslu a je údajným autorem mramorového díla s názvem „Oděné Grácie“, které údajně, jak tvrdí Diogenes Laertius, stály na Akropoli v Aténách. Rozvíjel i další druhy umění, jako byla hudba a tanec. Říká se, že pomáhal Euripidovi při psaní jeho tragédií.

Jedním z jeho učitelů byl Anaxagoras z Clazomenae, což byl jeden z nejdůležitějších filosofů starověku a který byl současně učitelem Perikla. Odlišný způsob spirituálního spojení - spojení s Mystérii - se událo v roce 440 př.n.l., když měl příležitost se setkat s nejvyšší kněžkou chrámu V Apollu, Ditiomou z Mantinaeu, jíž Pericles požádal, aby přišla do Atén a vykonávala obřady pro očištění města, které bylo napadeno morovou epidemií. Toto setkání zcela změnilo přesvědčení mladého Sokrata, když ho kněžka zasvětila do mystérií Erota v Orfické tradici. Tuto jeho cestu pak Platón později mistrovsky popsal ve svém dialogu Sympozion, kde se o Ditiomě zmiňoval.

Sokrates byl dvakrát ženatý, nejprve s Xantippou, se kterou měl syna Lamprokla, a podruhé s Myrtlou, s níž měl syny dva, Sofroniska a Menexena. Avšak už i v dobách starověku se domnívali, že byl ženatý za dvě ženy současně, poněvadž bigamie byla povolena v dobách, kdy byla města vylidněna z důvodu válek a moru. Xantippina zlostná povaha často prověřovala sílu jeho ducha.

Sokrates byl statečný voják a účastnil se bitev v Potidaeu v roce 432 a v Amfilopoli v roce 422. Říká se, že když Atéňané ustupovali, kráčel pozpátku, aby mohl dále čelit nepříteli. Kromě zmiňovaných cest však málokdy opouštěl Atény, jeho jediné cesty vedly do Delf, do úžiny Korintu a na Sámos, kde se setkal s fyzikem Archeluem.

Brilantnost jeho promluv a jeho velká obliba vyvolala žárlivost dvou veřejných osobností: Anyta, starého starosty města, a Meleta, jeho mladšího komplice, uraženého filosofovou ironií, která ho obviňovala z bezbožnosti. Řečník Lykon byl pověřený přednesením obžaloby u soudu, která měla být psána sofistou Polykratem či osobně Anytem, který zastupoval řemeslníky a úředníky z lidu. Polyeuktus pak vyslovil větu, která odsuzovala Sokrata k vypití bolehlavu.

Proklus ve svém výkladu Platonova Kratyla, která se zabývá smyslem jmen, prohlašuje, že Sokratovo jméno pochází ze spojení „sóter tou krátou“, což znamená „osvobozený silou duše a nedajíce se zmást materiálními věcmi“. Připisuje mu vlastnosti podle často citovaného přísloví: „Krásné věci bývají těžké.“
Diogenes Laertius nám poskytl velké množství svědectví shromážděných od mnohých antických autorů a krátkých příběhů, které popisují charakter tohoto filosofa: jeho rozhodnost, jeho statečnost, vládu nad vášněmi, jeho střízlivost a nezávislost v tváří tvář bohatým a mocným.

Dílo

Ačkoliv nikdy nevytvořil psané dílo, odkaz, který po sobě Sokrates zanechal, může být nazván gigantickým, kromě jiného je to příklad života věnovaného filosofii s neobvyklou mravní integritou. Jeho žáci dávali vzniknout školám, jako to dělal například Platon nebo Antistenes Kynik a významné osobnosti jako například historik Xenofon a filosof a řečník Aeschines. Rozmanitost úhlů pohledu, které je možné nalézt napříč mezi jeho následovníky, popírají představu uzavřeného a dogmatického Sokrata, která se mu někdy připisuje.
Pro Sokrata je stěžejní vědomost taková, která následuje přikázání napsané na věštírně v Delfách: „Poznej sám sebe.“

Ctnosti a rozum nejsou v žádném případě vzájemně neslučitelné a filosofie není jen bezvýznamnou intelektuální spekulací, ale celým způsobem života. Delfská věštírna ho nazvala „nejmoudřejším ze všech lidí“ právě proto, že dokázal rozeznat omezenost lidského vědění. Jeho „vím, že nic nevím“ je poznání těchto hranic. Člověk je pak předmětem poznávání a to přispívá k uvědomění, že jeho štěstí pochází z vnitřní celistvosti a ne z potěšení z vnějších věcí.

Sokratovské otázky rozmetaly na prach obecně platné vědomosti a ignoraci přestrojenou za učenost, poukazujíce, že rozum a ctnost nejsou dva různé protichůdné pojmy, neboť argumentace je nepostradatelná pro objevení Dobra, Krásy a Spravedlnosti. Na druhou stranu Sokrates osobně poznal potřebu ještě hlubší a ještě osobnější podoby, když se zmiňoval o inspiraci, kterou mu zprostředkovával jeho daimon. Toto představovalo archetyp intuitivního vědění, v Orfické tradici komunikaci s duší světa, jako morální svědomí nebo jako vnitřní osvícení.

Sokratova smrt, která následovala jeho odsouzení za bezbožnost, byla posledním a vrcholným příkladem jeho filosofického způsobu života a byla popsána se všemi detaily Platonem a Xenofonem. Promluvu, kterou pronesl předtím, než byl přinucen vypít bolehlav, a poté, co se rozloučil se svými nejbližšími žáky, názorně vylíčil Platon na konci dialogu o Duši „Faidon“, ve kterém se na symbolicko-mýtickém základě zabývá tématem nesmrtelnosti, popisujíc sféry posmrtného života tím způsobem, že přeobsadil role v Dantově „Božské komedii.“

zdroj: http://www.akropolis.cz/default.asp?page=document&4=10001689
Žádné komentáře
 
Historie, referáty, maturitní otázky, recenze, hudba, hry, filmy a seriály online. Kontakt: historik.admin@seznam.cz © 2010 - 2011